Za více než dvacet let terapeutické praxe jsem si ověřila, že jakékoliv naše přítomné těžkosti mají vždy hlubší kořeny. Když ke mně přichází na hlubinnou přestrukturaci člověk s pocitem méněcennosti a nejistoty, vždy mu říkám, že to nevzniklo „ze vzduchu“, že pocity méněcennosti nejsou přirozený stav a něco se v životě dotyčného stalo, co jej zablokovalo. Když pak začneme pátrat, vždy neomylně objevujeme příčiny v několika základních oblastech. Jsou to především situace kolem početí dítěte, prenatální období, porod, následně vztahy dítěte s rodiči a členy rodiny, generační zátěže a šoky vnějšího rázu. V dnešním článku se podíváme blíže na témata prenatální a porodní, která jsou mnohdy mylně považovaná za méně důležitá.
Občas přichází na konzultaci zoufalí rodiče, kteří bojují s různými náročnými projevy svého malého nebo většího dítěte. Jedná se třeba o různé formy nespavosti a nepřiměřených pláčů, problémů s enormní závislostí na rodičích, nadměrné projevy vzteku, problém dítěte přizpůsobit se časovým limitům nebo silnou úzkostnost, nejistotu, zdravotní příznaky, atd.. Společný jmenovatel u těchto potíží nacházíme velmi často v situacích kolem početí, v prenatálním období nebo u problematického porodu a následné separace od matky.
Setkala jsem se s tím, že dítě, které vzniklo „z rozumu“ a jehož rodiče mezi sebou neměli příliš mnoho lásky, bylo již od narození zádumčivé a smutné. Děti, které cítí nějakou formu nepřijetí a nechtěnosti již v bříšku u matky, mnohdy jakoby se ani nechtěly narodit a život posléze mohou vnímat jako jedno velké břemeno. Je tedy vždy potřeba zkoumat, jak se matka cítila v těhotenství, jaká byla rodinná situace rodičů, jak vypadal jejich vztah, zda se i otec radoval z dítěte, a další reálie, které miminko ovlivňují již v bříšku.
Jedna moje klientka, která pracovala kdysi jako porodní asistentka v porodnici, si dělala soukromou statistiku, v níž se ukázalo, že problematický porod často souvisí s tím, že vztah dítěte s matkou (resp. otcem) je již v prenatálním období poškozený. Buď je dítě nějakým způsobem nepřijaté nebo nevnímané rodiči, nebo je sama matka natolik zraněná ze své vlastní dětské historie, že se na dítě v bříšku vůbec nedokáže opravdu empaticky napojit. Výsledkem je potom často komplikovaný porod, zakončený v mnoha případech velmi nebezpečnou separací – poporodním oddělením od matky, což stres dítěte ještě posílí a je takovým pomyslným „hřebíčkem do rakve“. Dospělý člověk, který si v sobě nese již z prenatálního období a z porodu takováto napětí, má pak třeba různé zdánlivě nepochopitelné symptomy, úzkosti, strachy, závislosti, depresivní prožívání, ale často vůbec nechápe, odkud se to bere. Když pak začneme odkrývat tyto staré prenatální a porodní vrstvy, objevujeme tam mnohdy velmi těžké věci, které ono miminko zažilo.
Možná si teď řeknete, že tak malé dítě – embryo v bříšku a novorozeně – nic necítí. Teorie o tom, že nic necítí, jsou však již dávno překonané. Dnes víme, že malé embryo i novorozeně je mnohem citlivější, než dospělý člověk, akorát nemá žádné způsoby, jak to dávat najevo. Je nejcitlivější ze svého života, neboť jeho nervy jsou ještě zcela obnažené. A všechno, co zažívá v bříšku, se do něj ukládá, nemá to kam zmizet.
Jak se ovšem prokutat do takovéto hloubky? Je to vůbec možné, dostat se až do prenatálu a do porodu? Vždyť si z toho nic nepamatujeme! Ano, takové jsou často reakce mých klientů. U malých dětí je to velmi jednoduché, tam je možné prenatální a porodní napětí poměrně rychle uvolnit z těla pomocí kraniosakrální biodynamiky a citlivého terapeutického vedení rodičů. Mám zkušenost, že čím dříve rodič s dítětem přijdou, tím jde napětí uvolnit rychleji. Jednou jsem pracovala s pětidenním chlapečkem, který zažil poporodní oddělení od matky přes první noc, a všechny další večery vždy s blížící se nocí trpěl obrovskými nezvladatelnými záchvaty pláče a rodiče si nemohli ani odskočit na záchod. Poté, co jsme detekovali tyto projevy jako separační trauma, uvolnili napětí z jeho tělíčka pomocí krania a ještě zapracovali přes Hlubinnou přestrukturaci s jeho rodiči, z chlapečka se stal klidný usměvavý pohodář, který pak už téměř neplakal.
Jak ovšem pracovat s dospělými lidmi, kteří mají svá prenatální a porodní zranění ukryta ve velké hloubce pod mnoha nánosy dalších dětských a dospělých zážitků? Mám vyzkoušené, že dlouhodobou hlubinnou terapeutickou prací je možné se i v dospělosti prokutat k prenatálním a porodním pocitům. Když jdeme do hloubky, v určitý moment najednou člověk cítí neobvyklé fyzické nebo emoční vjemy, zaplaví jej třeba čirý strach či pocit ohrožení, které vůbec nesouvisí s přítomným okamžikem ani se zážitky z dětství. A v ten moment dotyčný cítí, že se tam dostal, propracoval se do buněčné informace z prenatálu nebo z porodu. Je vždy velmi osvobozující tyto staré napěťové otisky pustit z těla ven, člověku se velmi uleví. Nepochopitelné dospělé úzkosti vzniklé třeba v poporodní separaci pak mohou zmizet jako mávnutím kouzelného proutku. Šedá deka smutku z pocitu nepřijetí se najednou rozpustí a dotyčný poprvé zakouší život hezký a lehký.
Je dobré naše zranění z prenatálního období a z porodu brát vážně a zabývat se jimi. A pokud jsme na nich ještě nikdy intenzivně nepracovali, pravděpodobně teprve čekají na zvědomění. Je dobré vědět, že i toto je způsob ke zkvalitnění života.
Autorka: Mgr. Marie Plochová Hlávková, Ph.D.
Článek byl zveřejněný v dubnovém čísle časopisu Meduňka 2020.
Pokud máte zájem přečíst si více o metodě Hlubinná přestrukturace nebo další příběhy z terapeutické praxe Marie Plochové Hlávkové, nahlédněte do knihy Hlubinná přestrukturace.