Zuzko, neboj se…
Zuzana Šafaříková
Hra na principu Člověče, nezlob se. Základní pravidla – ochota se podívat do nejhlubších míst své duše, upřímnost, pravdivost, vytrvalost.
Start.
Hodíš si kostkou, padá šestka a přesuneš se na políčko práce se strachem. Hned tady na první zastávce se prověří, zda zvládneš podívat se na sebe, na Zuzku bez příkras, hraní, nánosů líčidel… Proč a kdo je ta nejistá se strachem z odmítnutí, z opovržení, se strachem kopat za sebe a přesto skvělá herečka, která snadno okolí namluví (a sobě taky), že je sebevědomá a zná svou cenu. Abys mohla pokračovat, je potřeba se vykoupit emoční očistou, kterou je například pláč nad „zjištěním“, že se s tebou chtěla matka ještě před narozením utopit…
Po prvotní katarzi je potřeba projít temným územím políček, kdy bolí hlava i celé tělo, jde to pomalu, ale jde to. Další zastávka je vědomí zdravé normy. Jaké to je uvědomit si, že se matka nedokázala na svou dceru napojit? Jaké to je přiznat si, že byla chladná a nelaskavá? Jaké je procítit si strach nechtěného dítěte? Jaké? Strašné! To není normální!
Jaké je pochopit zavděčování se za to, že ses narodila? Přiznat si absenci lásky, prázdnotu, pocity viny, zamrznutí? Slušný, skoro smrtící koktejl, ale přežila jsi, byť s dost narušeným vztahem k sobě. Nelitovat matku, ale politovat Zuzku! Jde to? Jde to ztuha, ale můžeme pokračovat dál. Hned o jedno políčko vedle je Zdravá sexualita. Zdravá? Ani náhodou!Tabuizované téma, obrovský stud, nečisté věci, které se dělat nesmí… Jedno kolo neházíš, aby sis uvědomila, jak úžasná je jedinečnost Zuzky, jak osvobozující je spontánnost, náklonnost a blízkost. Házíš kostkou a padá šestka, můžeš začít rozplétat jemné předivo příběhu od početí.
Náhoda nebo nehoda? Nejspíš obojí. Těhotenstvím zaskočená mladá a nezralá matka, která dítě nechce. Co cítíš? Strach! Poporodní separace a výchova v duchu – musíš být silná, nebrečet, mít pevnou vůli. Co cítíš? Opuštěnost a strach! Milující táta, který se však proměňuje v noci na příšeru, která křičí a ničí… Dětství rovná se léta strachu a bolesti. Jen laskavá babička, která vyhladovělé Zuzce poskytuje bezpodmínečnou lásku. Pokud jsi došla až do pochopení, že jsi oběť, můžeš ve hře pokračovat. Ano, ano jsem oběť a tolik to bolí!
Házíš kostkou a postupuješ na políčko emoce. Padá několik šestek za sebou a Zuzka může zúročit předchozí zkušenosti a konečně dát zelenou nezpracovaným úzkostem, potlačenému strachu, vzteku a vytřásat napětí. Zbavit se obří lednice i trezoru uvězněných ve svém těle a ono v nich. Konečně se můžeš rozběhnout a poprvé utéci před opilým otcem, dovolíš si říci, že své rodiče nenávidíš a praštit s nimi o zeď. Začneš jinak cítit své tělo, pomalu a neohrabaně navazuješ vztah sama se sebou, když pochopíš proč tak moc potřebuješ pozornost, pochvalu a hlavně politování sebe sama! Ó Bože, už poznáváš, že to není tvoje vina! Za toto získáváš bonus v podobě další šestky a můžeš postoupit na políčko vnitřního dítěte.
Tady je prvotní očista formou obrovského pláče nad holčičkou ostříhanou na kluka, která nerozuměla spoustě strachu a utíkala do světa iluzí a fantazie aby přežila… Pokud začneš své vnitřní dítě vyživovat, máš zde možnost vrátit některé nezdravé vzorce – že život je boj, že to musíš vydržet a pamatovat, nejdřív povinnosti, pak teprve zábava a poté si vyměnit roli se svou matkou a stát se opravdu dcerou… Je to náročné, tak dvě kola neházíš a můžeš si napsat o sobě pohádku i epitaf!
Jsi zhruba v polovině hry a cítíš, že už nejsi tak zatuhlá jako na začátku a uvědomuješ si i další pocity v těle – zmizela bolest v kolenou, uvolnilo se břicho, při intenzivní práci se střídají pocity tepla, pláč a třes. Něco se děje, staré se bortí, ale… Házíš kostkou a přicházíš na políčko s názvem odpor. Ano je odporné, protože cosi tě pořád drží a nechce prasknout jako pomyslná svírající obruč. Co to je, co tomu brání? Jasně, Zuzka vždycky plnila očekávání své mámy v naději, že se dočká její lásky, objetí a dalších projevů, po kterých tak zoufale touží. Zacyklená v tomto programu postupuješ na zastávku, kde se musíš vrátit o několik polí zpět. Takže znovu! A tak si Zuzka zopakuje napojování na své vnitřní dítě, na pocit, že dokáže to křehké cosi v sobě zdravě chránit, bránit a opečovávat. Po druhé, po třetí, po kolikáté..?
Funguje to! V záchvatech pláče vylézají na světlo temné stíny, kdy nevíš, kým jsi a zda máš právo na život. Augiášův chlév se čistí a Zuzka poznává svou pečující bytost, krásnou a andělskou i další zdroje, které hojí její rozervanou duši i tělo. Je ti lépe a lépe, uvědomuješ si tolik dříve nepoznaných věcí, cítíš se být krásná, vnímáš sexappeal jako šťávu života a uvěříš, že to, aby ses narodila, chtěl vesmír! Lehce opilá nově nabytou svobodou házíš kostkou a ocitáš se na políčku s tajemným názvem gestalt.
Působíš na mne, že ti stačí pár hodů kostkou a myslíš, že máš vyhráno… Ne nestačí! Je to mravenčí práce strhávání slupek a poklic, vyhánění žab z pramenů zdravých energií a občasného dostávání za uši, když se tlačí na výkon třeba tím, že se náhle něco zasekne a nic se nehne z místa. Proč? Vždyť se Zuzka snaží, spolupracuje, plno věcí zcitlivělo?
A tak se jakoby zabrzděná chceš na celou hru vykašlat, nic nemá cenu, vrací se staré pocity ztuhlosti a zamrznutí… po vlně vzteku a nadávek jsi najednou nahá a na dně. Pak přichází dlouhý čas rozpadu a rozkladu. Bohyně Innana si vybírá daň a nechává tě hnít! Možná je na čase… Nikdo ti nesliboval procházku růžovým sadem, ale bojovku, často akční a náročnou. Hodí si Zuzka ještě kostkou? Ale jo, hodí. Padá ti políčko, kde zjistíš, kolik máš v sobě energie vody. Ahaa! Tak proto ty smutky a melancholie, kterým doma nikdo nerozuměl. Tak jo, tak si přiznej, že jsi neviditelné nic, dobré jenom na práci, nula, která nikoho nezajímá. A voda v podobě slz se valí, omývá a čistí. Po kolikáté už?
Omytá, ale rozbitá. Jak poskládat zpřeházené puzzle zpátky na místo? Házíš kostkou a ocitáš se na políčku Soud. Je potřeba, aby obhajoba konečně vyrukovala s řečí. „Vážený soude, obžalovaná udělala spoustu chyb, mám dojem, že se k sobě chovala příliš tvrdě a odpojovala se od svých emocí, ale to byla často otázka přežití! Podívejte se, pane prokurátore, jak svěšená má ramena a na nich tíhu snad celého světa, a jak žalostně pláče. Je vina, že se narodila?“ Kdy tomu bude konec? A co ti brání to ukončit? Stačí hodit kostkou, jen kousek se pohnout, posunout, třeba jen o jedno políčko. Vždyť tohle znáš, ta úžasná ochutnávka svobody už přece proběhla. Už se netopíš, už vidíš a vnímáš a můžeš dýchat. Když je člověk v močále po krk, je to těžké, ale ty jsi jen po pás a potřebuješ ještě osvobodit nohy! Co teď cítíš, co teď potřebuješ?
Slyšet že to není moje vina, že žiju. Ne, není to tvoje vina a potvrdí to celý tribunál. Nevinná a zproštěna obvinění v plném rozsahu! Andělské zvony vyzvání v každé tvé buňce v těle – jsi svobodná a volná!
Házíš kostkou. Šest a šest a šest… No to je snad sen! A byl a v něm Bill Gates.. „Co tu sakra dělá? „Je tu mé místo“, řekne a dodá „a ty máš velikou moc“. „Ale proč jsi tu právě ty“ ptáš se. „A uvěřila bys tohle někomu jinému“? Ten sen je úžasný a hřejivý, ano hřejivý. V srdci Zuzky dříme velká moc. Moc změnit co bude chtít. Vždyť to řekl Bill Gates! Možná je na čase probouzet spící vojsko.
Jenže Zuzka místo vavřínů vítězství cítí únavu a bolest, bolest v bedrech. Kdy už dojdu do domečku? Kdy už bude klid? Bolest v bedrech znamená, že stále něco není zpracovaného. Tahle dlouhodobá bolest tě usvědčuje, že si na ně stále příliš nakládáš a ocitáš se v pasti obřích nároků. „Musíš, mělo by se, tak se to dělá…, přetíženost, odpovědnost. Práce, máma, rodina, dům…“! Vždyť už nemůžeš! Když nemůžeš, tak nemáš moc, když nemáš moc, máš nemoc..? Proč nemá Zuzka dělohu a jeden vaječník? Co je to za skrytá témata, o kterých se doma nemluvilo a přesto z nich něco prosáklo? Co vytvořilo podivné tajemství, možná generační zátěž? Jedno z posledních políček na cestě, pětkrát neházíš. Tohle je přece tvoje téma. Když byla Zuzka nemocná, máma si jí všimla. Nemoc jako cesta, nástroj, řešení? Brr, jen to ne! A přece to tak bylo… Je možné si to připustit? Je možné si uvědomit kolik to bylo bolesti?
Tak si ji sem pozvi. Sem na políčko orgán, na které jsi právě postoupila. Svou ztracenou dělohu, své ženství, svou sílu i křehkost, svou součást, kterou ti vzali. Prý museli… Nejistě usedá. Zuzčina děloha pláče a poprvé může žalovat. To kdysi zdravé, růžové hnízdo bylo plné myomů a zoufale vysílalo své sos. Tos‘ neslyšela? Bože to je strašné a přitom tak známé slovo. Neslyšelas‘?! Tvá máma neschopná vcítit se do dětských pocitů své jediné dcery tě takhle vytrhávala ze světa snění a fantazie, kde nešťastnou Popelku nakonec vysvobodí princ a její galeje skončí. Pláčeš a pláčeš a zase pláčeš. Omlouváš se děloze a je ti líto i žaludku, který tak často stažený a bolestiplný nemohl strávit všechna příkoří. Přišel jako poražený válečník o svou energii i sílu a nemohl se vymezit natož bojovat. Slyšela jsi je, ale nevěděla jak jim pomoci, jak pomoci sobě, jak uzdravit tělo, jak uzdravit celou zakletou Zuzku. Dává ti to smysl?
Cílová rovinka. Ještě stále potřebuješ do domečku nebo ses přestala bát? Zuzka žmoulá kostku a nakonec hodí. Číslo je vyšší, než zbývající počet políček. Tak ať! Já nemám vyhráno, ale už nemusím „hrát“ natož soutěžit o místo na slunci, dokazovat druhým, že jsem tu správně a tlačit na výkon, abych mohla být uznána a přijata! Skvělé! Dává ti to smysl! Domeček s domnělým bezpečím je iluze. Věříš, že se už nebojíš? Nevěřím, vím to! Vnitřní ztracená a neúplná Zuzka se postupně proměňuje v zdravě sebevědomou ženu. A jak uvnitř, tak navenek můj milý parťáku v téhle hře. Vlastně ani nevím, jak ti mám říkat. Něco jako vnitřní hlas? Ale vždyť na tom nezáleží! A na čem záleží? JÁ ZUZKA můžu dýchat, můžu být někým, koho jsem neznala, můžu dělat, co jsem nesměla i neuměla. Můžu se i bát, ale nemusím se nechat tou hydrou, která se jmenuje VINA ovládat. Je to můj život, moje cesta a cesta je přece cíl! A smysl všeho se časem ozřejmí…
S úctou k metodě hloubkové práce na sobě – Hlubinné přestrukturaci.