Princip agrese z pohledu psychosomatiky

PRINCIP AGRESE Z  POHLEDU PSYCHOSOMATIKY

Zuzana Grigarová

V průběhu výcviku hlubinné přestrukturace jsme byli seznamováni s různými způsoby práce s klientem, mezi nimiž se práce s agresí, ať už prožívanou klientem od jiné osoby, nebo jím užívanou jako způsob jednání, táhla jako červená niť.

Téma mě velmi oslovilo a rozhodla jsem se jím zabývat v mé práci. Také proto, že mám s agresí osobní zkušenost, jak po stránce zdravotních příznaků, tak po stránce chování blízké osoby.

Zároveň mě velmi oslovil psychosomatický princip práce s klienty, jevilo si mi tedy vhodné obě témata propojit. Velkou pomůckou proto byly knihy Ruedigera Dahlkeho, resp. R. Dahlkeho (1-4) a Thorwalda Dethlefsena (4-5). Jejich pojetí psychosomatiky, výklad symptomů a jejich přeložení do řeči srozumitelné pro klienty mi za dobu používání jejich knih už tak vešly do krve, že při práci s klienty nemusím tolik nahlížet do podkladů.

Také jsem se inspirovala knihou Michela Odoula, zakladatele Francouzského institutu šiatsu s názvem Řekni mi, kde tě bolí, a já ti řeknu proč (6), v níž autor rozebírá symbolická poselství těla částečně na základě rozdělení na pět elementů podle tradiční čínské medicíny, částečně na základě rozboru symptomů u orgánů a orgánových soustav a jejich symbolického významu.

V neposlední řadě jsem čerpala z informacemi nabité knihy autorek Jarmily Klímové a Michaely Fialové nazvané PROČ (a jak) psychosomatika funguje? Autorky zde velmi originálním způsobem propojují pohled na jednotu člověka do osy Bio-Psycho-Socio-Spirituálně-Energetické a ne nadarmo vztahy mezi těmito součástmi propojuje pentagram. Jejich definici psychosomatického léčení ocituji doslova, neb mi přijde velmi výstižná:

Psychosomaticky léčit znamená, v nahlížení na celistvost léčené bytosti, rehabilitovat a revitalizovat její mentální vzorce vztahování se k sobě a ke světu ve vzájemné souhře, podpoře a respektování ozdravných procesů somato-buněčných funkcí organismu. Proces léčení je vždy aktivním procesem léčené osoby v systému vztahů za předpokladu jejího přijetí a porozumění somato-mentální jednoty a kauzality. Tato kauzalita je vždy jedinečná a závislá na individuálním životním příběhu a mentální struktuře dané osoby. Od této jedinečnosti se odvíjí i metodologie terapeutického přístupu. Ozdravný proces je zkušeností, prožitek, poznáním a vývojem současně.“ (MUDr. J. Klímová a kol, 2009).

Já sama jsem se v průběhu posledních let potýkala s velmi závažnými projevy atopického ekzému, a práce na odstranění bolestivých ložisek a zarudlých popraskaných míst téměř všude po těle šla ruku v ruce s terapeutickou prací na sobě. Bylo velmi dobře vidět spojení psychických potíží s potížemi kožními, a také kůže nereagovala na žádné prostředky ať již alopatické či alternativní medicíny, dokud nebyly zpracovány bloky vážící se k tomuto symptomu.

Agrese….to slovo zní, rezonuje, drnčí….téma nesnadné, s nímž v podstatě nikdo nechce mít co do činění.

Z hlediska spirituálního je agrese energií všech počátků-včetně početí každého života-a přísluší k základnímu principu spojenému s planetou Mars.

Slovo agrese má svůj původ v latinském aggredi, což v překladu znamená zmocnit se, uchvátit. Zatímco dříve byl tento výraz významově neutrální, v současnosti se můžeme setkat již pouze s negativním významem. Základní martovský princip agrese v sobě však obsahuje kromě násilí a zmaru také vitalitu a prostou radost ze života.

Bez trochy agrese by v podstatě nevzniklo vůbec nic. Můžeme ji spatřit ve velkém třesku – gigantické explozi v okamžiku vzniku vesmíru, stejně tak v náboženském dogmatu stvoření světa.

Ostatně i opakující se střídání ročních období začíná energií jara, které se v agresi přímo koupe-míza stoupá vzhůru, na stromech vyrážejí první zelené lístky, poupata praskají, ostatně proklovat se skořápkou na svět je také pěkná práce – a bez agrese, tedy síly, se neobejde.

V knize PROČ (a jak) psychosomatika funguje? (4) autorky definují agresi jako „všudypřítomnou sílu, která využívá energii k pohybu, umožňuje akci a konání, rozvoj. Ve své podstatě je to tedy schopnost dynamiky, pohybu, změny“.

A téma agrese v životě lidském? Vznik života, onen fascinující příběh, jenž jsme zatím ne zcela pochopili a stojíme vždy v němém úžasu, je určité dávky agrese pln! Od početí, které lze také přetavit do martovského principu pronikání pozitivní agrese, po zahnízdění oplodněného vajíčka, vývoj plodu v děloze až po akt agrese porodní – bez použití síly pánevního svalstva ženy se prostě nenarodíme.

Z tohoto pohledu dává citát řeckého filozofa Hérakleita, že „Zápas je všech otec, všech král, a jedny předvádí jako bohy, druhé jako lidi; jedny činí otroky, druhé svobodnými.“

Občas se tento citát uvádí v kratší podobě „Válka je otcem všech věcí“.

Výše uvedené citáty ovšem nevykládejme pozitivně ani negativně, jde jen a pouze o konstatování skutečnosti, a to té, že každý princip má svůj protipól.

Jak uvádí Ruediger Dahlke v knize Agrese jako šance, v psychosomatice rozlišujeme dva základní principy agrese, a to, martovský, archetypálně mužský princip, náležející planetě Mars, a dále princip plutonský, archetypálně ženský princip agrese, náležející planetě Pluto.

Zatímco představit si martovský princip nedělá nikomu nejspíš vůbec žádné potíže, pochopení podstaty plutonského principu bývá obtížnější. Plutonská agrese se od martovské liší tím, že bývá mnohem skrytější, téměř tajuplná, a směřuje primárně nikoliv ven, ale spíše do nitra nás samotných. Tam, kde Mars vyvolá válku mezi národy, Pluto iniciuje občanskou válku uvnitř jednoho státu.

Agresivní principy v našem nitru lze v medicínsko-psychologické rovině účinně řešit pomocí klinických obrazů nemocí. Také se snáze prokutáme až k vlastní projekci.

Zatímco negativní agresi každý vnímá lépe u druhých, a vlastní násilné tendence podvědomě podceňuje, infekční choroba nebo alergie obrací pozornost k nám samým.

Dahlke uvádí, že správným výkladem klinických obrazů příslušných nemocí je možno odhalit všechny možné zasuté a skryté duševní problémy. Velký prostor zde zaujímají problémy spojené s principem agrese.

Musím podotknout, že z mých dlouholetých zkušeností při výkladu symptomů na základě Dahleho interpretací jsem nabyla dojmu, že jeho „překlad symptomů“ do návodu ke změně je dosti odpovídající. Vždy však rychleji poznáme výklad u druhé osoby než u sebe sama, zde mohou situaci velmi komplikovat vlastní stíny, tedy že u sebe sama výklad symptomu nepřijímáme.

Samotný výklad klinického obrazu nemoci spočívá v kladení správných otázek, a přes objektivní příznaky pronikání do hloubi vlastního duševního světa.

Rozhodující otázka, která směřuje ke stínům v podvědomí, zní: „Co mi vlastně chybí?“.

Použití psychosomatiky v hlubinné přestrukturaci pak probíhá tak, že u symptomu zjišťujeme za prvé, co klientovi přináší, dále se tážeme, v čem mu symptom brání, a poté se snažíme s klientem přijít na to, co znamená. Tudíž se zase dostaneme k otázkám v hlubinné přestrukturaci běžným.

Klinický obraz nemoci tedy svým výkladem odkrývá významné duchovní poselství a hlubší smysl. Na základě pochopení řeči těla – tedy symptomů nemoci – si pak lze uvědomovat vzorce chování a vyjadřování našeho organismu.

Tedy všechno, co se nějak projeví ve formě tělesné, má také svou stránku duševní.

Odpověď klienta na výše uvedenou základní otázku, tedy „Co Vám chybí?“, může psychoterapeutovi pomoci proniknout do skutečné podstaty principu, který dotyčnému klientovi chybí, není jím správně užíván.

Pro příklad klienti s infekčním onemocněním trpí bojem, který svádí jejich imunitní systém s původcem choroby-a ve vědomí klienta je zapotřebí aktivovat chybějící martovský agresivní princip (1).

Příklad z mé praxe:

Klientka přichází na konzultaci s bolestí v krku a rýmou, angínu nemá, zvětšené mandle ano, bolesti přetrvávají i po návštěvě lékaře. Uvádí silnou dlouhotrvající pracovní zátěž, má pocit, že z ní není úniku, přepíná se. Tělo reaguje bolestí v oblasti hrdla – nemožnost komunikace, a dále rýmou, kdy klientka kolem sebe vrší hradbu papírových kapesníků.

Na mou otázku, co jí symptomy choroby přinášejí, odpovídá, že odpočinek, který tak postrádala, a určitou izolaci k nabrání sil. Na dotaz, v čem jí naopak symptomy brání, sděluje :….přece jít do práce!“ Společně se pak dostáváme k celkovému poselství choroby, jejíž příznaky přeložíme jako naplnění touhy ve smyslu „Nechte mne být, blíže nechoďte, chci být sama a mít klid!“. Klientka nebyla schopna dosáhnout snížení pracovní zátěže a vydobýt si nutný odpočinek jinak než za pomoci příznaků choroby, kdy je odpočinek povolen neschopenkou.

Výklad choroby jsme tedy uzavřely s tím, že je potřeba se postavit za sebe, vydobýt si své potřeby, pak nebudou již příznaky zapotřebí. Klientce se nakonec podařilo přerozdělit některé její úkoly na jiné pracovníky, a symptomy tak mohly zmizet.

U alergiků se pak dle Dahlkeho (1) jedná o boj s nikoliv reálným, ale domnělým nepřítelem-alergenem v převážně symbolické formě. Zde vstupuje na scénu plutonský princip charakterizovaný agresí sebezničujícího typu.

A je zapotřebí u klientů probudit patřičnou vnitřní odvahu a také aktivitu směřující k hluboké duševní změně.

Je třeba připomenout, že ta skutečně správná řešení a východiska bývají obvykle nejméně příjemná, práce trvá dlouho a bolí….psychosomatické výklady nemocí jsou důležitou pomůckou.

Každý člověk je složitou komplexní osobností a terapie bude účinná jen tehdy, pokud ji v celé této komplexnosti dobře poznáme. I zde můžu s R.Dahlkem jen souhlasit.

Žádný psychosomatický výklad samozřejmě nejde přijímat bezvýhradně, bez přihlédnutí k dalším okolnostem. To hlubinná přestrukturace umožňuje měrou vrchovatou. Je pak možné se snadněji vyhnout oné osobnostní „slepotě“, kdy klient většinou podvědomě odmítá nepopulární psychické stíny a osobnostní vady.

Poznání vlastních chyb půjde snadněji, když se sami na sebe dokážeme podívat s určitým nadhledem. Jde o to, co klientovi chybí, a co nemoc ukazuje svými symptomy.

Není možné v rozsahu této práce pojmout všechny nemoci, které se tak či onak dotýkají principu agrese, uvedu zde proto zhuštěný výběr těch nejtypičtějších, tak jak je popisují R. Dahlke a M. Odoul (viz použitá literatura).

Infekce

Ruediger Dahlke se infekčními chorobami zabývá ve vícero svých knihách, níže uvedené je čerpáno hlavně z knih Nemoc jako cesta a Agrese jako šance.

Ačkoliv většina mikroorganismů žijících v lidském těle je v optimálních podmínkách pro svého hostitele neškodná, pokud se z nějakého důvodu přemnoží, a alopatická medicína s nimi bojuje pomocí antibiotik, často nastávají problémy větší než před onemocněním, navíc při časté léčbě antibiotiky zhusta vznikají alergie různého druhu.

Infekce, symbol nějakého v těle zasutého „válečného“ stavu, konflikt mezi vnitřními a vnějšími podmínkami a nároky, zvláště je-li násilně potlačován.

Pohlédneme – li na infekční choroby z hlediska psychosomatiky, je nabíledni, že bojištěm pro takovýto konflikt se stává tělo. A to tím více, čím méně konfliktních témat jsme si ochotni pustit do vědomí, a tím se s nimi vypořádat. Přistupujeme-li k veškerým životním výzvám s náležitou otevřeností, odvahou a zdravou agresivitou, obranný systém se průběžně posiluje a organismus úspěšně odolává vnějším nepříznivým vlivům a tlakům. Původci onemocnění mají šanci jen v organismu oslabeném.

Jako příklad můžeme uvést bakteriální infekce, kdy léčba antibiotiky prezentuje otevřený agresívní martovský princip, virové infekce, kde virus dle plutonského principu obchází a napadá imunitní systém, anebo zcela běžné nachlazení, kdy podle nejvíce napadeného orgánu a symptomů choroby můžeme usuzovat na probíhající konflikt v nevědomí a účinně jej řešit.

Z pohledu M.Odoula (kniha Řekni mi, kde tě bolí, a já ti řeknu proč) mohu uvést třeba jeho náhled na nemoci hrdla-tedy anatomicky kanálu, kterým přijímáme potravu vedoucí dále do jícnu a trávicí soustavy a také vzduch vedoucí do průdušnice a dále do dýchací soustavy. Choroby hrdla pak mohou vyjadřovat „co se mi v hrdle příčí“ či „co nedokážu spolknout“. Na základě práce s těmito symptomy pak zase dojdeme ke známým otázkám co přinášejí či v čem nám brání – zde třeba v sebevyjádření či obecně v přijetí vlastní osoby.

Alergie

Málokterý typ onemocnění se v poslední době rozmohl tolik jako právě alergie. Obrovský nárůst reakcí na pro jiné neškodné agens, množství typů alergií roste.

Zde se Dahlke (1) i Odoul (6) shodují ve výkladu – vysvětlení alergickou reakce jakožto přehnanou obrany proti alergenu.Obranný systém střílí hned od počátku více, než by bylo nutné, zbytečně se vysiluje a vyvolává stupňující se problémy.

Například u senné rýmy se alergií postižení pacienti cítí ohroženi pylem z posečené trávy, aniž by to mělo jakýkoli reálný podklad.

Stejně tak při alergii na zvířecí srst, kdy se pacienti vyhýbají setkání se zvířaty, a ani ta zpravidla nejsou jakkoliv vinna.

Podíl alergenů na vzniku alergií nicméně zcela nulový není a lze jej vyjádřit jistou symbolikou.

Stejně jako průběhy infekcí také vývoje alergií jasně dokazují, že příčinným tématem obojího typu je agrese.

Neakceptovaná agrese na úrovni vědomí se skrytě noří do těla a vyvolává nežádoucí konflikt, zřetelně se projevující navenek, ať už kýcháním, hleny či opuchnutím sliznic.

Odoul popisuje alergiky barvitě po francouzsku tak, že alergik nezvládá vnější svět, který vidí jako nebezpečný a agresivní, je ve fázi obrany, cítí se napadený, jako oběť, ale také jako Johanka z Arcu.

Alergici jsou tedy vlastně jedinci se zablokovanými ventily agresivity. Proto zde mohou pomáhat – a také pomáhají – dobře metody netělesné, tj. například psychoterapie.

A jsme zase zpět u hlubinné přestrukturace a můžeme použít celou škálu jejích metod, třeba experiment se zdravotními příznaky nebo orgánem.

Autoimunitní nemoci

Autoimunitní nemoci představují dle R. Dahlkeho další stupeň martovské tematiky. Zatímco infekční choroby jsou vyvolávány potenciálně nebezpečnými původci a alergie v podstatě neškodnými látkami, u autoimunity se jedná o případy, kdy za určitých podmínek tělo bojuje samo proti sobě.

Základní společnou tendencí všech autoimunitních chorob je podvědomá snaha pacientů zničit v sobě určité život podmiňující faktory. Tento proces probíhá na úrovni duše. Úkolem psychoterapie je tedy nalezení odpovídajících symbolů a témat. Skrze tato témata pak pacient může svůj zásadní problém uchopit a začít jej rozplétat. (1-4)

Autoimunitní choroby pak představují zajímavý propletenec martovského a plutonského principu.

Klasická imunitní obrana před nepřáteli zvenčí při autoagresi obrací svůj směr a namísto ven míří dovnitř, plutonský princip je zcela zásadní součástí patologické autoagrese. Podrobně se R. Dahlke zabývá autoimunitou v knize Nemoc jako řeč duše – terapie roztroušené sklerózy, v knize Životní krize jako vývojové šance rozebírá únavový syndrom, v knize Nemoc jako řeč duše se věnuje například autoimunitnímu onemocnění štítné žlázy.

Z palety autoimunitních chorob můžeme dále uvést revmatické potíže. Dahlke (1) uvádí, že typickým znakem revmatu je ztuhlost a omezená pohyblivost, v rovině ducha pak zhusta doprovázená odpovídajícími parametry chování – tedy upjatostí, extrémní svědomitostí, pečivostí, perfekcionismem. Ve spojeni s vnitřní tvrdostí někdy mluvíme o laskavé tyranii.

Psychoterapeutickým východiskem z těchto stavů pak je naučit se správně zvládat vitálně agresivní energii vlastního těla a uplatňovat ji v jednání. Duševní témata, která na této cestě je potřeba zdolat, pak při vyvolání do vědomí a započetí jejich řešení mohou pomoci v regeneračních procesech.

Odoul (6) autoimunitní choroby překládá jako neschopnost poznat sebe sama, vidět a přijmout se takové, jací jsme. Bojujeme se světem, který nás nemá rád, ve skutečnosti však bojujeme se svými vlastními problémy. Tedy jsme v permanentním konfliktu. Uvádí příběh své klientky trpící revmatismem, která se sice neuvědoměle, ale o to urputněji snaží vše kolem sebe ovládat (srovnejme termín laskavá tyranie u Dahlkeho). Dlouhodobé ovládání blízkých včetně manžela je doprovázeno zhoršujícím se zdravotním stavem – zde hlavně zápěstí ruky. Bez poctivého rozboru, proč se jí toto děje, se však klientka změny k lepšímu nedočká. A jsme zpět u poctivé hlubinné terapie…..

Můj příběh:

Jak jsem již uvedla v úvodu, téma agrese si mě našlo samo. Po celou dobu výcviku jsem řešila rodinné záležitosti související s úmrtím v rodině, a zároveň procházela uvědomováním vlastních traumat-a to především nechtěnosti. Postupně se mi dařilo odkrývat i jiná závažná témata, hlavně při skupinových terapiích, kde se mi dařilo prokutávat se k emocím lépe než na terapiích individuálních. Postupně jsem si tedy brala svou sílu zpět, přestala jsem se bát vyjadřovat své názory a obhájit je, tu s většími či menšími úspěchy. S tím šlo ruku v ruce větší sebevědomí a také ústup některých zdravotních příznaků, které zpracováním zasutých traumat již nebyly potřeba. V této práci pokračuji i nadále.

Problematika agrese v psychoterapeutické práci je samozřejmě daleko rozsáhlejší, než jsem zde uvedla, jako krátký exkurz do zákoutí lidské duše myslím však postačí.

Skončím s citátem Chalíla Džibrána, autora knihy Prorok:

„Žádný člověk Vám nemůže odhalit víc než to, co už dřímá v rozbřesku vašeho vědomí…..“

Použitá literatura:

1) R. Dahlke: Agrese jako šance, Ikar 2005

2) R. Dahlke: Životní krize jako vývojové šance, Aquamarin 2001

3) R. Dahlke: Nemoc jako řeč duše, Pragma 1998

4) T.Dethlefsen, R. Dahlke: Nemoc jako cesta, Triton 2011

5) T.Dethlefsen: Osud jako šance, Knižní klub 2010

6) M. Odoul: Řekni mi, kde tě bolí, a já ti řeknu proč (Rybka Publishers 2017)

7) J.Klímová, M. Fialová: PROČ (a jak) psychosomatika funguje? Progressive consulting 2015

8) zápisky z výcviku Hlubinné přestrukturace, 2021-2022