Nechtěnost

Jan Mestančík

Téma nechtěnosti jsem si vybral jednak proto, že se s tímto tématem často setkávám u svých klientů a také proto, že je až neskutečné, jak je tento otisk hluboce zapsán v charakteru a struktuře dané osoby, která si to často ani neuvědomuje. V každém případě to ale ovlivňuje celé bytí ve všech apektech jeho života, což dokládá i studie provedená v Československu v šedesátých letech minulého století.

Nechtěné děti trpí po celý život (psychologická studie).

V Československu v šedesátých letech minulého století musela každá matka, která své nenarozené dítě nechtěla, žádat o interrupci u komise určené k tomuto účelu. Pokud komise shledala, že neexistují žádné překážky bránící ve výchově dítěte, a že těhotenství neohrožuje matčino zdraví, interrupci většinou nepovolila. A tak se narodilo nechtěné dítě. Takové dítě ve své rodině není vítané a často je považováno za překážku a přítěž. I když rodiče svého potomka materiálně zabezpečují a plní všechny povinnosti s výchovou spojené, dítě citově strádá. Jak se liší nechtěné děti od chtěných, jak si oproti nim vedou a jaké nepříjemnosti jim přetrvají do dospělosti? Nejen na tyto otázky odpovídá studie známých českých autorů Dytrycha a Matějčka, kteří sledovali vývoj 220 dětí po dobu 35 let.

Na základě údajů komise bylo vybráno 220 dětí, které se narodily těmto matkám (110 chlapců a 110 dívek). Děti se následně spárovaly s dětmi, které jejich matky chtěly (toď otázka do jaká míry byly opravdu vědomě chtěné a jestli to opravdu bylo z lásky atd.), a to podle socioekonomického statutu rodiny, věku rodičů, počtu sourozenců a dalších údajů, které by mohly mít na jejich vývoj vliv. Chtěné děti tak byly použity jako kontrolní skupina, se kterou se výsledky porovnávaly.

Celkem proběhlo pět vln zkoumání dětí: První, když bylo dětem 9 let, druhá ve 14-16 letech, třetí ve 21-23 letech, čtvrtá ve 30ti a poslední, závěrečná vlna, když bylo jedincům 35 let.

Výsledky:

Po porodu nebyly zjištěny žádné velmi výrazné odlišnosti mezi dvěma skupinami. Nechtěné děti byly méně často či vůbec kojeny a měly oproti chtěným dětem lehčí nadváhu.

V devíti letech se skupinky začaly lišit. Přestože dosahovaly podobných výsledků v inteligenčním testu, nechtěné děti měly ve škole horší výsledky a byly hůře hodnocené jak jejich rodiči, tak učiteli. Také nebyly ve třídě příliš oblíbené a měly problémy s hledáním nových kamarádů. Synové byli hodnoceni svými matkami podstatně hůře než dcery, obě pohlaví vykazovala menší sociální vyspělost a vyšší míru maladaptace (nepřizpůsobivost novým životním podmínkám).

Ve 14-16 letech rozdíly ve školním výkonu přetrvávaly a odlišnosti se prohloubily, takže nabyly statistické významnosti. Nechtěné děti oproti chtěným nikdy neexcelovaly a častěji čelily selhání. V dalším studiu již nepokračovaly, většinou šly rovnou do práce.

V mladé dospělosti (21-23 let) se jejich problémy nadále prohlubovaly. Jedinci z nechtěných těhotenství měli problémy v práci, konflikty s nadřízenými i s kolegy, neprožívali četné a uspokojivé přátelské vztahy a mnoho z nich zažívalo zklamání v lásce.Nebyli spokojeni se svou duševní pohodou, často usilovali o zlepšení sami nebo docházeli na terapii. Matky s vývojem svého dítěte nebyly spokojeny, negativně hodnotily jeho vzdělání a sociální statut.

Ve 30 letech se rozdíly mezi chtěnými a nechtěnými dětmi zmírnily, nicméně horší adaptace u nechtěných přetrvala. Jedinci z nechtěných těhotenstvím trpěli depresivními stavy a úzkostmi, často se podrobovali psychiatrické péči.Neuměli se tak dobře začlenit do kolektivu a měli problém se socializací.Ženy často prožívaly neuspokojivé partnerské vztahy a měly problémy s rodičovstvím. Nižší vzdělání a horší socializace byla zaznamenána i u sourozenců nechtěných dětí, byl tedy zaznamenán i negativní dopad na rodinu jako celek.

Ve 35 letech se konal závěr studie, s účastníky se prováděly rozhovory. Bylo potvrzeno, že jedinci z nechtěných těhotenství častěji podstupovali psychiatrickou péči, měli problémy se socializací a celkově vedli oproti jedincům ze chtěných těhotenství méně uspokojující a problémovější život.

Zavěr:Nechtěné děti cítí odmítnutí rodiče hluboko v sobě po celý svůj život a s touto skutečností se musejí neustále vyrovnávat. Matky s nimi v dětství tráví daleko méně času a obvykle je považují za přítěž. Přítomnost nechtěného dítěte v rodině zapříčiňuje frustrující rodinné prostředí a ovlivňuje všechny její členy. Pokud je v rodině více sourozenců, negativní dopad se o něco zmírní, jelikož starší sourozenci mohou převzít část péče o dítě a do jisté míry tak nahradí citově neangažovaného rodiče. Matky, které své dítě nechtěly, trpí často depresemi a úzkostmi. Na své děti častěji křičí, používají více tělesných trestů a nemají s nimi příliš trpělivosti. Být nechtěným dítětem znamená cítit se provinile za svou existenci po celý svůj život.

Zdroj: https://arienn.cz/2016/11/22/nechtene-deti-trpi-po-cely-zivot-psychologicka-studie/

Dva příklady z praxe:

V obou případech jsem vyzval klienta, aby si představil, že je u maminky v břiše a přichází k němu informace: Nebuď, nechceme tě, zemři, nechceme, aby ses narodil.

První klientka – snaží se najít místo, kam by se mohla schovat, pořád ji něco pronásleduje, jako by jí chtělo něco zabít (klientka má v životě obrovský strach ze smrti) a hledá místo, kde by se mohla schovat. Až nakonec přichází apatie a jako když to vzdává. Nakonec říká: budu hodná, nebudu zlobit. Složila slib, že bude hodná (to bylo pro klientku hodně překvapující a velké uvědomění). Na dalším sezení si klientka uvědomuje, jak toto její rozhodnutí ovlivnilo celý její život a našla konečně pochopení pro své dosavadní chování.

Druhý klient – tlačí na něj balvan, spíše nějaká hmota, která mu narušuje prostor a není pro něj místo. Nemá se kam schovat, nemá tady žádný prostor. Nakonec mu někdo pomáhá a drží nad ním tu hmotu, aby měl aspoň trochu prostoru (už v průběhu terapie je klientovi špatně od žaludku a po terapii musí odejít z práce, zvrací, má bolesti břicha, cítí žal a pláče. V jednu chvíli neví, jestli má zvracet nebo plakat. To trvá asi dvě hodiny.) Klient na dalším sezení říká, že to bylo něco tak strašného, že už by tyhle stavy nechtěl nikdy zažít. Paradoxně ale díky tomuto zážitku se klient zase rozhodl chodit na pravidelná sezení.

Hlavní charakteristiky nechtěnosti:

V bříšku miminko bojovalo o život, protože ho rodiče nechtěli, nestáli o to, aby tady člověk byl (zdroj pro nechtěné děti je např. anděl atd., protože tahle síla chtěla, aby tady byl, aby se narodil. Je tady nějaký zdroj a to je vyšší vedení.)
Nechtěné dítě využívá matka pro svojí spokojenost, dítě musí být vděčné. Dítě má dojem, že něco dluží, má dojem, že nemůže dostávat, ale že musí jen dávat.
Musí se pořád snažit, musí si odpracovat svoji existenci, musí se pořád o někoho starat, jinak nemá právo na existenci. Nemůže prostě jen tak být a nic nedělat.
Často fixace silná holka, silný kluk.
Od prenatálu jsou na všechno sami, už v prvním roce ví, že jim nikdo nepomůže. Neumí si říct o pomoc a ani nevěří, že by jim někdo pomohl.
Život je boj, je to těžké.
V hloubce v buňkách je info, že nemá na světě místo.
Despoti jsou často nechtěné děti (info ‚zemři‘ směrem k sobě, otočí navenek).
I předaná nechtěnost přes rodiče, protože byli sami nechtění
Nechtěné dítě neví, kdo je. Takové, jaké je, je špatné, takže se předělá k obrazu rodičů a není samo sebou.
Nechtěné dítě neustále žadoní o lásku od svého rodiče i v dospělosti, chce ji za každou cenu z rodiče vymáčknout a udělá pro to vše, aby se jí dočkal. Pokud se jí nedostane, začne tu lásku, kterou nedostal od původních rodičů, vyžadovat od svých dětí nebo od vnoučat.
Nechtěné děti se i častěji stávají obětí sex. zneužití, protože matka se za ně nepostaví a nezajistí jim ochranu.

Částečná nechtěnost – není to třeba z lásky, ale z rozumu.

Pohlavní nechtěnost.

Terapie:

Namočit se do nejtemnějších pocitů nechtěnosti (v sobě má boj o život, info nebuď, zemři).
Procítit si tu hrůzu, ty emoce nechtěnosti.
Obranné mechanismy jsou tuhé, tvrdé (často i odpojenost od těla, emocí a pocitů), pomalu průběžně odrýpávat slupky nechtěnosti.

03.09.2021, Strakonice