Život s hraniční poruchou osobnosti
Helena Koníčková
(2. běh výcviku HP-2021-2022)
„Jsme vězni vlastního dětství, avšak až do chvíle, než si uvědomíme, že jimi být nemusíme.“
(Dětství je drama: autor Alice Millerová)
„Znát rozsah vlastní nevědomosti je nejlepší část našich vědomostí.“
(Tao Te ting : Lao-C‘)
V mém životě jsem se opakovaně setkávala s lidmi, kteří měli nápadně odlišné chování nežli ostatní. Těchto několik pro mě zásadních osob si způsobovalo vlastním přičiněním neuvěřitelně dramatické situace a jejich vlastní život byl jeden velký chaotický zmatek. Nemohla jsem pochopit, proč je pro ně tak obtížné zvládat každodenní běžné situace. Často jsem byla citově zasažena jejich neočekávanými reakcemi a manipulacemi. Pochopila jsem, že se jedná o jakési hlubší poškození jejich duševního stavu. Odpověď jsem našla až s nástupem do výcviku Hlubinné přestrukturace a z nově získaných informací jsem se dozvěděla o hraniční poruše osobnosti. Problematika této poruchy spočívá v tom, že je obtížné ji přesně rozpoznat, terapeuticky jí uchopit a klientovi vysvětlit. V dnešní době bohužel osob s touto poruchou stále přibývá a je to jedna z nejčastějších psychických poruch na světě. Osobně jsem přesvědčena, že vytvoření hraniční poruchy osobnosti souvisí s citovou deprivací a traumatizací od početí až po celé dětství.
Podle psychoterapeuta Heinze-Petera Röhra základní potřebou dítěte je, aby byly chápány jeho emoce, pocity a mohlo je přímo vyjádřit. V raném dětství by se měla matka pokusit vytvořit co největší možnou láskyplnou jednotu se svým dítětem, aby se s ní dítě mohlo plně sjednotit. Toto soužití můžeme vidět u přírodních národů, kde matka nosí své dítě nepřetržitě na svém těle a má s ním neustálý kontakt. Miminko tak může stále pociťovat a vnímat matčin citový a tělesný kontakt. Díky tomuto kontaktu vzniká pro kojence a malé dítě plná závislost. Pro zdravý tělesný vývoj dítěte to znamená potravu, péči, teplo. Pro duševní spokojenost dítěte je důležitá láskyplná péče, tělesný kontakt – hlazení, mazlení, čichání, ochutnávání – sání. Když se tohoto dítěti nedostává, přichází nespokojenost, kojenci reagují pocity zlosti, které se projevují vzteklým křikem a pláčem. Zásluhou matčiny nedostupnosti se dítě pokouší ovládnout svoji matku právě tímto vzorcem agrese a podřídit si ji. Ve smyslu, když ovládnu svoji matku, nemůžu ji nikdy ztratit.
Když pak dítě doroste do období, kdy se začíná osamostatňovat, začne hledat svoji vlastní identitu, která se projevuje fází vzdoru. Avšak toto prosazování svých požadavků bývá u tzv.hraničářů extrémní. Jejich vypěstovaný vzorec emočního a fyzického strádání z dětství se začne prolínat celým následným životem a všemi osobními vztahy.
Tyto dospělé děti bývají agresivní nebo depresivní. Svoji agresi pak namíří proti sobě nebo navenek proti ostatním. Neustále upozorňují sami na sebe svojí hyperaktivitou, jsou bez zábran, nevypočitatelní, překračují hranice sobě i ostatním, bývají destruktivní, násilní, vytvářejí neklid a chaos. Nemohou vytvořit zdravé vztahy, být nezávislé a v sobě spočívající stabilní bytosti. ( citace – Jerold J.Kreisman, Hal Straus: Nenávidím tě, neopouštěj mě!)
Je obvyklé,že tito hraničáři ze svého nevědomí nemohou nic vytěsnit, aby utlumili svá traumata jako ostatní lidé. Tento obranný mechanismus u nich nefunguje. Jejich struktura osobnosti používá odlišný způsob myšlení, kterým je odštěpení: vše je černé nebo bílé, lidé jsou dobří nebo špatní, to znamená, že hraničáři si některé osoby přímo neúměrně idealizují , nebo naopak bez milosti zavrhnou. Nic mezi tím neexistuje. Heinz P.Röhr říká, že v jedné chvíli dokáží být radikální, jejich požadavky nemají hranice, pak jsou zase laskaví, něžní a bezmocní. Neustálý vnitřní neklid je vede k impulsivnosti a výbuchům agrese – až když vše okolo nich leží v troskách, zase se uklidní.
Na základě mých zkušeností hraničáři nedokáží navazovat zdravé vztahy, většinou se jim dramaticky rozpadají. Na začátku vztahu svůj protějšek kontaktují s vábivou láskyplností, něžností a bezmocností, projevují tak svoji měkkou stránku, svoje zraněné vnitřní dítě. Avšak po delší době se u nich začnou projevovat stále větší nároky v podobě neustálé pozornosti a péče od partnera. Jsou jako bezedná studna a nikdo je spolehlivě a dlouhodobě nedokáže uspokojit. Začne nastupovat známý vypěstovaný vzorec agrese, kde se projevuje jejich prvotní zranění z nemateřské péče. Opět zůstávají opuštění, nechtění a odmítaní.
Z jejich psychologie se dá pochopit, že nedokázali zvládnout určité vývojové fáze a zůstávají stále malými bezmocnými dětmi. Jejich duševní vývoj jako by se zastavil. Svého partnera proto nutí do role rodiče a probouzejí v něm mateřské pocity. Díky těmto pocitům jsou přitahováni k protějškům s tzv. syndromem pomocníka, kteří často trpí závislou poruchou osobnosti. S tímto člověkem do sebe zapadnou podle známého příměru „zámek a klíč“. Avšak to co je spojuje, není vzájemná láska, ale stejné dětské zranění, které zůstalo skryto v jejich nevědomí. Oba jsou stejně dětsky bezmocní. Hraničář projevuje pouze zdánlivou extrémní nezávislost – nepotřebuji nikoho a druhý citovou závislost a pasivitu. Vzájemné soužití není možné.
Příklad hraničního klienta pana Karla N.(pouze formou SMS zprávy):
„Mám v sobě pořád strašně moc změn, kterým vůbec nerozumím. Mysl mi najednou začala pokládat moc otázek. Není to o tom, že to někomu řeknu a bude mi dobře, to ani nečekám a ani jsem to nikdy nedělal, stejně by mi nikdo nepomohl. Nevím co je třeba a co ne. Věci které mě dříve tolik netížily, protože jsem byl nastaven, že nejdou vyřešit a protože je nezměním se najednou začaly připomínat. Držel jsem si je od těla a najednou to nejde. Známí a kamarádi mě pořád někam zvou, ale já jako bych se jim vyhýbal a je mi dobře samotnému v přírodě se psem. Vracejí se mi sny, ve kterých jsem jako dřív, ceněný a plnohodnotný. Přestal jsem mít strach, riskuju a nepřipouštím si nic zlého. Hledám pořád práci, kde bych mohl být sám. Když se mi ji podaří najít, dlouho tam nevydržím a musím zase odejít. Lidi, které mám hrozně rád a stýská se mi po nich, tak vidět nemůžu. Stalo se mi, že jsem někam šel, nebo jel a najednou jsem zjistil, že nevím, proč a kam. Nejsem smutný, ale jen zmatený a jestli mám nějakou poruchu, chtěl bych ji léčit a od základu řešit. Jsem blázen, nebo nějak narušený…?“ Tento klient i přes jeho několik podobných a naléhavých zpráv se na terapii nikdy nedostavil.
V případě tohoto potenciálního klienta je kromě hraniční poruchy osobnosti, vidět také jeho vztah k lesu, přírodě a zvířatům. Les je symbol mateřské náruče a odkazuje na fyzickou matku, nebo na vlastní ženskou část. Avšak obojí je u těchto lidí narušené. Jejich nedůvěra je vede do úzkého kontaktu se zvířaty, která pro ně mají často větší hodnotu než lidi. (citace Heinz P. Röhr). Hraničáři bývají velice kreativní a tvořivý pro svůj vypjatý emocionální systém. Známé osobnosti s hraniční poruchou byly například Marilyn Monroe, pricezna Diana, Adolf Hitler, v současnosti herečka Amber Heard – bývalá manželka Johnnyho Deppa, které byla také tato porucha diagnostikována.
Klasická psychologie pro osoby s hraniční poruchou osobnosti uvádí těchto devět symptomů:
1.Zoufalá snaha vyhnout se skutečnému či domnělému opuštění.
2.Nestabilní a napjaté mezilidské vztahy.
3.Chybějící jasné vědomí identity.
4.Impulsivní potenciálně sebepoškozující jednání, jako je závislost na návykových látkách, sex, krádeže v obchodech, bezohledná jízda, záchvaty přejídání.
5. Opakované výhružky sebevraždou či sebevražedná gesta, nebo jiné sebemrzačící chování.
6.Bouřlivé výkyvy nálad a extrémní citlivost na situační stres.
7.Chronický pocit prázdnoty.
8.Časté a nepatřičné projevy hněvu.
9.Prchavé pocity nereálnosti či paranoia související se stresem.
(Jerold J. Kreisman, Hal Straus: Nenávidím tě, neopouštěj mě!)
Podle mého názoru k uzdravení této poruchy může dojít jen za předpokladu, že klient bude schopen pravidelně docházet na terapie, což nebývá jisté. Metoda Hlubinné přestrukturace může poskytnout návraty do bolestného dětství, kde si dotyčný bude oživovat a citově nebo tělesně vybíjet svoje emociální zranění. Záleží také na schopnostech terapeuta mít zpracovaná vlastní témata, aby byl připraven bezradně neuvíznout v nevypočitatelném jednání a manipulacích hraničáře. Terapeut musí být především bdělý v přenosech a protipřenosech klienta. Nejúčinnější pomocí těmto klientům je terapeutická skupina, kde může nastat proces dozrávání a dosycování při kontaktu s ostatními členy skupiny a terapeutem. A především hledání cesty s pozitivním vztahem k sobě samému, která je těžká, neznámá a dlouhodobá.
Čerpáno z literatury:
Hraniční porucha osobnosti: Heinz-Peter Röhr, nakladatelství Portál,s.r.o.,v roce 2012
Nenávidím tě, neopouštěj mě: Jerold J. Kreisman, Hal Straus, nakladatelství Portál,s.r.o., v roce 2017
Dětství je drama: Alice Millerová, nakladatelství Lidové noviny, s.r.o., v roce 1995
Citát – Lao-c‘, kniha Tao Te ting, 604 př.n.l.