Jaký je život s generačními zátěžemi
Miriam Běhounková Krišková
Pod pojmem generační zátěž si každý představí něco jiného. V mé malé anketě, se mi nejčastěji dostalo odpovědi, že generační zátěž je něco genetického. Nějaký zdravotní neduh, co nám předali naši předci. Zajímavé bylo, že všichni s 50 dotazovaných u sebe našli zdravotní problém, který dokázali označit jako generační. Jedenáct z nich, si uvědomovalo, nebo si byli schopni připustit, že neduhy, které jim byly předány, mají hlubší souvislosti. Skvělé, řekla jsem si, povědomí, že zjednodušeně nejsme jen fyzické tělo, ale i duše, by tu bylo. Jsem toho názoru, že když tělo přestává sloužit a přichází nemoc, vždy je za tím skryto volání duše o pomoc. Nemoc už je jen výsledek, když neslyšíme její hlas. Co si uvnitř nás, co je nám vlastní, naše identita bylo přehlíženo.
Souhlasím s myšlenkou Franze Rupperta, že duše člověka nevzniká až po jeho narození, ale už v aktu početí. Velmi záleží, jaký vztah mají muž a žena k počatému dítěti a za jakých okolností dochází k jeho početí. Jsou na začátku vzniku duše dvě milující se bytosti, vědomi si svého aktu početí? Za jakých okolností vzejde duše dítěte? Z lásky, nebo snad nedopatřením, čirou kalkulací jednoho z rodičů nebo i znásilněním? Velmi na tom záleží, protože to vše už od samého začátku určuje vývoj dítěte. Dítě není jen shlukem buněk, je to pevná substance a zároveň energie a informace. Vše, co při početí pochází od otce a matky, dostává na svou pouť i v podobě energie a informací. V genu jsou ukryty rovněž energie a informace jejich předků, celé životní generační zkušenosti. Početím je dítěti předáno i duševní dědictví, a to jak v dobrém, tak ve zlém. Do nového života si člověk nese staré dluhy a zároveň dostává možnost rozvíjet svůj vlastní duševní potenciál. Staré a nové se nerozlučně spojí. Na kolik je člověk schopen rozvinout svůj vlastní život dost ovlivňuje vědomí si toho, že to, co prožívá v aktuálním životě, může být silně ovlivněno právě jeho početím, těmi dary, kterých se mu od rodičů a předků dostalo.
Z ankety mi vychází, že k uvědomění si pevného propojení se starými energiemi a informacemi většinou dochází skrze nemoc. Potvrzuje se mi to i v mé praxi. Každý z mých klientů řeší i zdravotní problémy, které jsme postupně dokázali spojit s rodiči nebo předky a označit je jako generační problém. Při práci s klienty se zaměřuji nejen na jejich pocity, ale i na tělesné projevy. Tělo klienta, jeho tvář, chůze hodně napoví, jak je na tom momentálně jeho vnitřní svět. Nemoc a příznaky chorob usvědčují klienta z nezpracovaných témat, z vnitřní nerovnováhy, blokády a odchýlení se od sebe. Nemoc nám přímo nabízí možnost pátrat po kořenech problémů. Odkrývat kam a co všechno zasahují v životě klienta.
Příklady z praxe:
Příklad 1.:
Klientka Markéta a co o ní a jejích předcích říká její fyzické tělo? Má křečové žíly na levé noze, již 2x operované, zborcené oba kotníky, propadlé nožní klenby, sezónní alergie na pyl. Uvědomovala si, že opakované operace její stav neřešily. Připouštěla si, že za tím vším mohou být i hlubší příčiny. Její fyzický zjev a omezení ji trápí. Sport a aktivní život pro ni hodně znamenají. Je špičkovou manažerkou, zvyklou tvrdě pracovat. Své dětství shrnula jako báječné. Mohla všechno, rodiče byli velmi tolerantní, splnili jí každé přání, mohla si dělat, co chtěla. Sama se označila, jako chtěné, leč náhradní dítě, za svého předčasně zesnulého bratra, který zemřel krátce po porodu. Její porod byl komplikovaný. Měla obtočenou pupeční šňůru a obrácenou polohu. Na svět přicházela tzv. nohama napřed. Jak symbolické.
Na mou otázku, zda si uvědomuje, že než vůbec spatřila svět, tak jí šlo o život, suše odpověděla:
„Život není sranda, musí se bojovat.“
A pokračovala: „Můj otec většinu svého života bojoval s komunisty a děda zase na frontě.“
„A s kým bojujete, nebo jste bojovala vy? Kdo vás a vaše nohy pořád drží v té bojovné křeči?“
V té chvíli nevěděla. Začaly jsme pátrat a postupně před námi stála malá holka, která byla nejraději na ulici s kamarády, protože doma byla pořád sama. Máma hodně pracovala. Byla psychiatrička, do práce chodila i v sobotu a v neděli. Brala si práci i domů. Musela do jeslí.
První vzpomínka na matku je z věku čtyř let, kdy ona odchází v sobotu do práce a malá Markétka za ní běží ke dveřím a hrozně brečí ať nikam nechodí. Táta buď stavěl dům, nebo pracoval. Na něj má více vzpomínek. Líčí ho jako pedantského puntičkáře, který na ni hodně tlačil, všechno muselo lícovat. Vymýšlela si, nepřiznávala vše, jen aby předcházela tiché domácnosti ze strany otce. Často pociťovala samotu, kterou jí pomáhali vykrývat její kamarádky z ulice a sport. Rodiče se nikdy nešli podívat na její sportovní úspěchy.
Matka je stále naživu a vztahově ji vnímá jako povinnost. Otec zemřel před 10 ti lety. Markéta na úrovni hlavy, rozumu, všechno ví. Pomalu si začíná uvědomovat, že její dětství nebylo až tak báječné. Je jí už jasné, že aby křeče v jejích žilách povolily a mohla kráčet dál vpřed na pevných nohách, bude se muset se svými dětskými traumaty konfrontovat a naplno je procítit. Boj o život, který jí byl na počátku života generačně předán, bude nutné přetavit v kvality jemného ženského principu přijetí. Přijetí toho, že její traumatizovaná dětská duše potřebovala lásku, fyzické a láskyplné objetí od rodičů, výživu, a svůj prostor. Již není třeba být za každou cenu první, dosahovat dalších titulů a úspěchů, rozdávat mnoho své energie, kde jí není potřeba.
Jedním z cílů hlubinné přestrukturace je vnitřní uzdravení klientovy duše. Na cestě k uzdravování slouží i vnější problémy, které se klientovi dějí. Je to šance, jak lépe porozumět sám sobě. Zrcadla vnějšího světa, která se den, co den nabízejí, dobře slouží při odkrývání hlubších příčin, které leží v jeho minulosti. Vyvstává i otázka, k čemu může duše takové problémy potřebovat…?
Příklad 2.:
V následujících příkladech je velmi dobře vidět, jak zhoubně se projevilo násilí v ženské linii klientky a její dcery. Násilí bylo v rodině po generace bludně vykládáno jako projev náklonnosti.
Klientka Jana mě při každém sezení obdařovala svým krásným úsměvem. Objevoval se jí ve tváří dokonce i tehdy, když mi líčila své dětství, kdy v její rodině vládla agrese, bití, násilí nejen od obou rodičů alkoholiků, ale i sester a ostatních příbuzných. Byla nejmladší ze tří dětí. Narodila se jako poslední pokus rodičů zplodit syna. Nechtěnost a nepřijetí ji provázely od miminka až do dospělosti. V sezeních vyšlo najevo, že násilnické excesy prožívaly už předchozí tři generace žen, a i Jana se měla naučit přijímat agresi otce a všech členů rodiny jako normu, podle které se bude zbytek života chovat i ona.
Otec byl velký agresor. Od něj zažila jen bití, opilecký řev, pohrdání a zesměšňování. Velmi se ho bála. V jeho blízkosti ji často zachvátila panika a pocit ohrožení. Matka ji ale naučila všechen pláč, vztek, vzdor pohřbít hodně hluboko v sobě. „Musíš vydržet všechno, nestěžovat si, makat, poslouchat, být pokorná jinak přijde trest, rozumíš?!“ to byla její slova. Nejčastější věta matky, která se jí doslova vryla pod kůži zněla: „Bylo by mi líp, kdybys vůbec nebyla!“
Nejsilněji na mě zapůsobilo vyprávění, kdy jako malá jezdila ke své vzdálené tetě a strýci. Snesli by jí modré z nebe, starali se o ni s láskou a chtěli, aby u nich zůstala. Ona však pokaždé chtěla domů. Na sezení si uvědomila, že i klec a destruktivní, nepředvídatelné prostředí domova, ve kterém žila, byly pro ni bezpečnější než změna. Jako dítě alkoholiků nikdy nevěděla, co přijde, když se vracela domů ze školy. Často dostala výprask sotva přišla mezi dveře. Proč, se nikdy nedozvěděla. Naučila se tedy nebýt, přesně tak, jak chtěla matka.
Každé sezení pracujeme s odpojením, které jí hluboká traumata způsobila. Kdykoliv se dostáváme k ložisku traumatu, má pokaždé tendenci utíkat, jen aby neplakala. Vzorce, které jí byly předány, jsou velmi silné. Učí se kopat za sebe, vracet vše, co jí dávno nepatří, být zodpovědná už jen za sebe. Učí se vnímat a cítit malou Janičku. Velmi dobře dokáže uvolňovat nahromaděná traumata přes tělo. Často se u ní projevuje během procesu přibližování se k dětskému traumatu silná bolest hlavy, dušnost, tíha na prsou, svíravost na hrudníku, křeče a bolest v břiše. K nejčastějším pocitům patří vztek, strach, únava, napětí, lítost a smutek. Jana si uvědomuje, co všechno jí rodiče vzali, i na co všechno měla jako dítě právo a nedostala to. Ona sama říká, že se učí žít.
Když vrátila imaginární matce vzorec: „Musíš makat, žádné válení, nemáš to hotové..!“, přišla na další sezení, celá rozzářená, že si dokázala říct o pomoc. Zjistila, jak rádi ji vidí ostatní členové rodiny odpočívat. Postupně se dokázala zbavit i velkých cyst a nadměrného krvácení, které jí na fyzické úrovni těla připomínaly, jak moc trpěly ženy po několik generací zpět.
Jana svou prací na sobě dává naději k uzdravení i Anetě, která je její dcerou z prvního vztahu. Stala se mou klientkou v době, kdy se rozhodla vysadit antidepresiva. Všechny předchozí terapie ji držely tzv. nad vodou jen krátce. Trpěla záchvaty úzkosti, nejistoty, méněcennosti, bezmoci a odpojení od svých pocitů. V momentě, kdy začala cítit tlak v práci, od rodičů, znejistěla a nastoupily úzkosti a ztuhnutí. Od 16 ti let trpí autoimunitní poruchou. Nemoc se vždy projevila v plné síle, když na sebe tlačila: „Musím být nejlepší, musím být 100 %, jinak všichni poznají, jaká jsem 0!“ Nejen toto onemocnění, ale i silný otisk nechtěnosti, bylo generačně předáno i jí.
Matka nazvala jejího otce „kreténem“. Často Anetě vyčítala, že je po něm, že se chová jako on, otec byl agresivní člověk s násilnickými sklony. Svého otce však Aneta nepoznala, matka od něj odešla krátce po zjištění těhotenství a jeho násilném projevu směrem k ní a nenarozenému dítěti. Aneta se narodila předčasně a byla na několik týdnů umístěna do inkubátoru. Již počátek života Anety byl holým bojem o život. Znovu prožívání pocitů nechtěnosti a ohrožení z prenatálního období, jsou témata, kterým se v sezení musíme stále věnovat.
Aneta se cítí být divná a vyřazená ze společnosti, stejně jako se cítila její matka. Neměla kamarády a na střední škole se stala obětí násilí a šikany. Bohužel u ní nedošlo k odbornému ani rodičovskému ošetření traumatických zážitků. Nedostalo se jí zastání a pochopení. Výbuchy vzteku, sebedestrukce v podobě řezání se na zápěstích a také alkohol se v období puberty rozjely naplno. Vybudovala si v sobě silný obranný mechanismus, který ji „chrání“, aby necítila, neprožívala. Sama ho popisuje takto: „Mám uprostřed hrudníku obrovskou truhlu. Do ní zamykám všechny pocity. Když bych měla něco cítit, s výdechem polknu a zamknu to do ní, a pak už to nebolí.“ Dnes je Anetiným cílem tu truhlu plnou potlačených pocitů rozbít. Nechce už dál předávat svým dětem brutální programy nelásky a duševní podvýživy, ničit svůj život i životy druhých.
V jejím příkladu i v příkladu matky najdeme hodně společných rysů. To, že na odstranění generačních zátěží pracují obě současně, dává velkou naději, že se oběma podaří vypořádat se s minulostí tak, aby se jejich životy staly tvořivými. Obě došly na své cestě k bodu zlomu. Uvědomily si, že vykročit ze začarovaného kruhu aktuálních problémů se jim povede, když si dovolí znovu oživit a prožít svá dětská traumata.
Integrita obou byla v dětství soustavně zraňována a hranice mezi bytím a nebytím téměř splynula. Pocity prázdnoty, nesmyslnosti a vykořeněnosti bude třeba spojit s minulostí. Jen tak pak bude možné uzdravit i budoucí generace a žit naplněný život.
Nejen u svých klientů, ale i na mě samotné vidím, jak smysluplná je práce na sobě. Jsou to právě generační zátěže, u kterých si často neuvědomujeme, jak silně nás ovlivňují a s jakou silou nás v našem chování i ovládají. Svůj život pak žijeme neúplně, protože nám brání, abychom se na plno rozvinuli. Jsou to břemena, která nás brzdí, na cestě vpřed. Proto abychom je mohli začít odhazovat, musíme si je nejprve vůbec uvědomit a dobře poznat. Spojit si je s těmi, komu doopravdy patří.
Už jen uvědomění, že TO není naše, že MY, naše „Já“ chtělo a chce něco úplně jiného, přináší velkou úlevu. Hlubinná přestrukturace se stává při práci s generačními zátěžemi naším průvodcem. Krok za krokem společně dokážeme odkrýt souvislosti, uvědomit si traumata, vše citlivě v bezpečí znovu prožít, abychom nakonec všechno to, co nám už nepatří a co nás odtahuje od naší pravé cesty, vrátili zpět. Když se v nás příště s aktuálním problémem znovu ozve starý vzorec, pak už s velkou pravděpodobností budeme vědět, kdo k nám skrze něj vlastně promlouvá. Místo pocitů viny, bezmoci, že nejsem dost dobrá, se jen usmějeme a se slovy: „Mami, tati, vezměte si to zpátky. Není to moje a k ničemu mi to neslouží! “ se vydáme na svou vlastní dobrodružnou cestu životem.
Čerpáno ze zdrojů:
Trauma a rodinné konstelace, Franz Ruppert, vydalo nakladatelství Portál v roce 2014
Drama nadaného dítěte aneb hledání pravého já, Alice Millerová, vydalo nakladatelství Triton v roce 2012