Formy zneužití a jeho následky
Ivana Hálková
(1. běh výcviku HP – 2020-2021)
Zneužití a jeho jednotlivé formy jsou původci psychotraumat, zranění, silných duševních otřesů, které se samy od sebe nezahojí. Jsou důsledky špatného zacházení, zážitků násilí, úrazů, sexuálního zneužívání a podobně závažných událostí, které vyvolávají pocit bezmocnosti, smrtelnou úzkost a pocit, že jsme absolutně vydáni napospas okolí. Duše nezpracuje událost a zátěž zůstává usazená v tělě nadále. Stávají se pak trvalým problémem, který nás provází životem. Typické následky psychotraumatu jsou:
Obtížné myšlenky na události, nutkavě se vynořující vzpomínky
Poruchy spánku, noční můry, předrážděnost/podrážděnost, poruchy koncentrace.
Izolovanost od okolního světa a nedostatek zájmů
Pocit, že svět se stává nebezpečným místem, je nepřátelský, popř, ztratil smysl.
Jde-li i o sexuální zneužívání, pak se přidávají ještě:
Sexuální poruchy-pocit hnusu, strach z blízkosti a doteku, nenávist k sobě samému, provinilost.
Děti mívají sklon k opakovanému přehrávání událostí. Vzniká tzv. posttraumatická porucha.
Zneužití vždy znamená obrovský zásah do osobnosti člověka a téměř vždy nevyhnutelně vede k duševním, tělesným a někdy i duchovním poruchám. Lidé, kteří museli vytrpět takové jednání jsou poznamenaní v podstatné sféře své existence. Mají velké potíže se sebou a svou existencí a stále se znovu dostávají do tragických, patologických vztahů. Pokud se ještě přidají následky sexuálního zneužívání, bývají potíže velmi různorodé. Bývají to problémy s vlastní identitou, sexuální problémy, psychosomatické potíže, nutkavá potřeba čistoty, deprese, sebepoškozování, různé chorobné závislosti, na alkoholu, sexu, drogách, lécích, problémy s příjmem potravy, jako je anorexie, bulimie. U takto raněných lidí bývá vysoký práh studu, bojí se a málokdy se dokáží svěřovat s touto traumatickou zkušeností. Často je pro ně i rodinou tabuizována. Panuje zde přísný příkaz zachovat mlčení, který přímo souvisel s činem a v minulosti dotyčnému způsobil tolik strachu a úzkosti a mnohdy vede nadále k mlčení i u dospělých.
Jak ale oběti zneužití mohou tuto zkušenost zvládnout? Jak se mohou zbavit otřesného zážitku, který se vůbec neměl stát?
Většinou je vytěsní z vědomí. Prostě je zapomenou, vzpomínka zmizí. Často je však trauma zvláštním způsobem ve vědomí přítomné, objevuje se ve formě otázek, zda je možné, že se něco takového mohlo vůbec stát…je to jen má fantazie?
Děti vystavené závažnému psychickému traumatu reagují častěji a intenzivněji celým komplexem psychických a somatických příznaků než dospělí. Traumatem se může stát jednorázový děsivý zážitek, ale hlavně dlouhodobé vystavení zraňujícím podnětům. Vliv má zejména prostředí, v němž jsou v naprosto závislém postavení a z něhož nemají úniku. Patří sem nadměrné tělesné trestání či týrání v rodině, zanedbávání základních potřeb dítěte, jeho odmítání, či ponižování, přímé, či nepřímé emocionální zneužívání, jako podprahové přisuzování odpovědnosti za utrpení otce, či matky, příliš těsný vztah k jednomu z rodičů z důvodu náhražky dítěte za partnera, vymáhání naplňování nesplněných přání rodičů a hlavně jeho sexuální zneužívání. Děti deprivované a týrané bývají od útlého věku opožděné ve vývoji, v situaci, kdy jsou vystavené velké bolesti, panice a smrtelné úzkosti se vrací (regredují) do vývojové fáze, kterou už vlastně zvládly a překonaly. Vnitřně utíkají před psychickým přetížením do svého zdravého světa, mnohdy imaginárního. Je to však reakce naprosto správná, protože je to obranný mechanismus určený k jejich přežití. Jejich chování bývá někdy apatické, rigidně ostražité a mnohdy i agresivní.
Pozadí špatného zacházení s dětmi spočívá často v tom, že jejich rodiče byli sami v dětství oběťmi násilnického chování svých rodičů, případně prožívali silné odmítání a ponižování. Nejspíše si projikují do dítěte své vlastní ublížení duševní části a tam proti nim bojují. Dítě je bezmocně vydáno všanc tělesné převaze rodičů. Tresty jsou nevypočitatelné a děti se brzy musí naučit, že je i život pro ně nevypočitatelný. Velice nebezpeční jsou závislí rodiče, když vybíjejí na dětech svou agresivitu. Děti se často bojí o život, trpí panickými úzkostmi a mnohdy samy sebe přesvědčí, že si trest zasloužily, berou na sebe pachatelův vztek, zlobu a nenávist, uvěří, že jsou samy špatné. Týrané dítě se pod příliš mocným nátlakem doslova hroutí a mění se v mechanicky poslušnou loutku. Ztrácí svou identitu, hodnotu a snaží se orientovat už jen podle svých bezprostředních potřeb. Obranný mechanismus přežití, který se zde může stát aktivním, je tzv. identifikace s agresorem. Týrané dítě pak nachází východisko v tom, že se dokonale podrobí svým trýznitelům a převezme části jeho osobnosti, aby se stalo takovým, jací jsou oni. Často je zde používaný i obranný a ochranný mechanismus odštěpení pocitů, stejně jako u sexuálního zneužití. Děti doslova opouštějí své tělo a přestávají vnímat bolesti, strach i úzkost.
Emocionální zneužívání v rodině způsobuje vždy u dítěte závažné osobnostní poruchy. Vlastní potřeby dítěte jsou ignorovány, rozvíjí se závislostní vztahy mezi rodiči a dětmi. Vznikají nezdravé vzorce chování, které se pak předávají vědomě i nevědomě po generace. V dětech tyto vztahy vyvolávají vznik identity oběti. Z důvodu traumatických událostí, kterými prošly, došlo k hlubokým duševním ranám, které rozhodly o ochromení a zakrnění pocitu vlastní hodnoty. Zneužívané děti mají problém v dospělosti se odpoutat od falešných jistot, bývají nenávistní sami k sobě, nejsou schopni rozhodovat a důvěřovat vlastnímu vnímání, objevují se u nich psychosomatická onemocnění.
Obdobně je narušen i vývoj dětí sexuálně zneužívaných. Často namísto agresivity se u nich objevuje sexualizované chování, stejné jako u agresora. Sexuální zneužití dětí je zapojení závislého, vývojově nezralého jedince do sexuálních aktivit pro uspokojení dospělého. (citace Mudr. František Čihák) Jedná se o celou škálu sexuálního chování od nekontaktního ke kontaktnímu až k použití násilí, tedy ke znásilnění.
Incest-je dle Heinze Petera Röhrera nejčastější forma sexuálního zneužití. Znásilnění příbuznými, sousedy, kamarády však může způsobit podobná poškození. Nejdůležitějším faktorem je, jaký emocionální vztah má člověk s tím, kdo je pachatelem. Zrazená důvěra v člověka, kterého oběť nade vše miluje a k tomu přidaný přísný příkaz mlčenlivosti, mnohdy provázený i hrozbou fyzických trestů, bývají příčinami devastačních následků sexuálního zneužívání. Důsledky se mohou přenášet do všech oblastí života. Zneužití lidé ztrácejí důvěru v ostatní lidi, přestávají se komukoli svěřovat se svými problémy a starostmi. Děti pak ztrácejí možnost naučit se konstruktivní strategie ke zvládání problémů i svých běžných každodenních potíží. Často dochází k tomu, že ke zvládání svých problémů začnou s užíváním drog, alkoholu, léků. Proto jsou častým následkem sexuálního zneužití i chorobné závislosti. Dalším následkem bývají deprese a jiná duševní a psychosomatická onemocnění. Stává se, že dojde i k nutkavému opakování traumatické situace, psychické zákonitosti, která vede oběti k tomu, aby si znovu a znovu zinscenovali totéž drama, dokud není zpracováno. Mnohdy zažijí opětovné zneužití, někdy se i oběti stávají samy pachateli.
Z dlouholetých zkušeností Mudr. Františka Čiháka vyplývá, že sexuálně zneužívané dítě žije v bezvýchodné situaci. Žije tzv. dvojím životem – v jednom bývá tajným sexuálním partnerem dospělého jedince, ve druhém je stále dítětem. Aby tento konflikt dokázalo dítě přežít, musí vytěsnit hrozné zážitky zneužívání. Mezi vrstevníky a ve škole se může chovat docela nenápadně. Většinou je však následkem sexuálního zneužívání či znásilňování pasivní, apatické, odmítá komunikovat nebo je podrážděné a vzpurné. Mívá zhoršený školní prospěch, chodí za školu, někdy utíká z domova, pokouší se i o sebevraždu. Projevuje se u něj nepřiměřená sexualizace, která zahrnuje předvádění prožitých sexuálních aktivit na hračkách, obnažování se, masturbaci, zájem o genitál jiných dětí a jejich sexuální obtěžování nebo věku nepřiměřené koketování. Zneužívané dítě ztrácí sebeúctu, mívá pocity viny za jednání pachatele, svou hodnotu odvozuje od agresorova zájmu. Mezi běžné reakce na sexuální zneužití, se jeví i psychosomatické obtíže, typicky bolesti hlavy, břicha, zvracení, poruchy příjmu potravy a poruchy spánku s děsivými sny, občasným vybavením zážitku dítětem, ale i popíráním jeho významu a dopadu.
U zneužitého dítěte dochází k vytěsní bolavých pocitů, a tak si nemůže představit, jak by mohly souviset s prožitým traumatem. Dochází tu k mechanismu popření. Když nic jiného nezbývá, protože jeho tělo, duch i duše prožívá neskutečný strach, paniku a bolest, dostává se do stavu šoku, kdy opouští realitu, tzv. zmrzne. Dojde zde k odštěpení duše od těla, k tzv. Vraždě duše, kdy se dítě vnitřně distancuje od svého těla takovým způsobem, jako by mu ani nepatřilo, odštěpí nejen psychickou bolest, paniku, strach, ale zároveň též tělesnou bolest a pocity hnusu. Toto odštěpení (disociace) má ale závažné důsledky. Přesto, že trauma pomine, pocity hanby a potupy v dítěti zůstanou a ovlivňují ho v jeho dalším životě.
Sexuálně zneužívané dítě často dlouho nerozumí tomu, co se s ním děje, nechápe, že chování dospělého vůči němu je vlastně nepřípustné. Náhlý začátek obtíží či změny v chování by nás mělo vést k pátrání po traumatizaci. Děti, které se se svým zneužitím svěřily svému blízkému (např. matce) a ti jim neuvěřili a naopak uvěřili výmluvám pachatele, kterým je nejčastěji nevlastní otec dítěte, zažívají pocit bezmoci, hanby, zrady a ztrácejí důvěru v dospělé. Svoje obvinění pak často odvolávají a nadále pak již bez jakéhokoli odporu snášejí sexuální ataky a vnímají je jako nezbytnou nutnost, často i jako normalitu a společné tajemství, o čemž je pachatel často přesvědčuje. Hroznou skutečnost si pak uvědomují až po několika letech. Do nevědomí zasunuté vzpomínky si často vybaví, když o podobném zážitku slyší od někoho jiného, učí se o něm ve škole, vidí ho ve filmu, nebo dokonce registruje, že člověk, který ho zneužíval, se stejně chová vůči jinému dítěti. Vlivem oživení vzpomínek na traumatickou situaci se u něj může rozvinout soubor příznaků posttraumatické stresové poruchy. Jsou to zejména tzv. flashbacky, tj. neodbytné znovuvybavování traumatického zážitku s intenzivním vegetativním doprovodem, narušení spánku s děsivými sny, nepřiměřené úlekové reakce, panické reakce na podněty připomínající sexuální chování, fobické vyhýbavé reakce, sexuální útlum, deprese, užívání návykových látek, sebepoškozování či sebevražedné jednání. Po jednorázovém aktu znásilnění, stejně jako po jiném silně stresujícím zážitku může u oběti propuknout akutní reakce na stres trvající několik hodin až dní, která může mít i velmi bouřlivý průběh s neklidem, dezorientací, dissociativními projevy, i následnou amnézií. Kvůli neschopnosti popsat událost, je pak zpochybňována i pravdivost obvinění. (citace článek Mudr. František Čihák)
Po nějakém čase po znásilnění se stejně jako u dlouhotrvajícího sexuálního zneužívání může rozvinout posttraumatická porucha, která může vyústit v přetrvávající změnu osobnosti s nepřátelským a nedůvěřivým postojem ke světu. Může dojít k sociálnímu stažení, pocitům prázdnoty, beznaděje, trvalého ohrožení a odcizení. Mnohdy dochází ke ztrátě potěšení ze sexuálního života, či dokonce k jeho úplnému odmítání nebo na druhé straně může vést k promiskuitě, chorobné závislosti na vztazích a neschopnosti navazovat kvalitní vztahy. Vztahy se stávají destruktivními. Rozvíjí se v nich závislost, která má povahu poslušnosti až poddanosti. Oběti v nich trpí, ale nejsou schopné vztah ukončit. Pletou si lásku se závislostí, kdy závislý partner nutkavě udržuje vztah, přestože objektivně převažují jeho nevýhody.
V neposlední řadě bych chtěla zmínit i existenci psychického znásilňování sektami. V nich nacházejí falešnou záchranu právě jedinci psychicky labilní, kteří se dají nalákat na příslib spásy. Pokud se podaří navodit důvěru v sektu, režim se záhy změní v agresivní a násilnický. Panuje zde režim cíleného teroru, který jen posílí úzkosti jedince a ten je pod pohrůžkami násilí v extrémním dlouhodobém stresu. Stane se chorobně závislým na podrobenosti. Vzniká zde mnohdy podobné neblahé spojenectví s agresorem (identifikace s agresorem), jako u sexuálního zneužívání.
Léčba psychických následků traumatu je těžká, ale možná. Oběti zvláště sexuálních zločinů se i přes velké subjektivní utrpení léčbě většinou vyhýbají. Děsí se pomyšlení, že by o svých zážitcích měli s někým dalším hovořit. Dochází tak ke „zkamenění“ jejich obtíží. Když pochopíme, jaké utrpení a masivní následky má zneužití pro mnoho lidí, je už vůbec jeho sdělení akt velké odvahy zvědomit si a připustit, že celé jejich nynější trápení začalo vlastně v momentě zážitku zneužití. Odpovědnost za své problémy zpočátku přisuzují svému vlastnímu chybnému chování, nikoli pachatelům a odmítají se zbavit pocitů viny, protože jsou v nich zablokovány pocity zlosti, hněvu a nenávisti. Nemohou tak své agrese obracet proti pachatelům, vidí vinu jen sami u sebe.
Terapie těchto poruch spočívá hlavně v najití cesty, jak se dostat ke starým, nezpracovaným emocím, najití cesty k vyjádření vnitřního vzteku, což je vlastně cesta k překonání identity oběti. Agresi, kterou člověk dosud vytrvale obrací proti sobě by si v terapii měl vybíjet tak, aby neuškodila sobě, ani druhým. V tomto pomáhají techniky, které podporují v osvobozování osobnosti od starých traumat, vzorců a mechanismů, jako je např. přehrávání rolí, práce se vzorci, práce s tělem a emocemi, imaginací, práce s mužským a ženským principem aj. Je třeba pochopit, že vlastnímu životu, životu pro sebe, máme přikládat vyšší hodnotu než falešným očekáváním a nárokům ze strany blízkých, hlavně rodičů. Jde o překonání pocitu viny, že jsme nesplnili to, co se po nás žádá a žádalo. Terapie by měla umožnit i zpracování smutku pro zmarněné šance, pro omyly, především pak ale pro snášené utrpení, mnohdy i podprahové. Měla by budovat bezpečné hranice před neoprávněnými nároky, posilovat vnitřní osobnost, danou naším jedinečným sebeurčením.
Aby rodiče milovali své děti takové, jaké jsou, musí sami dozrát ke zdravé sebelásce. Jedině pak je možné, aby ze svých vlastních problémů nedělali problémy svých dětí. Aby se mohla vyvíjet vlastní osobnost dítěte, má v první řadě význam důvěra rodičů ve schopnost dítěte získat zdravou autonomii. Dítě se může odpoutat, jen když je rodiče nechají. (citace Heinz-Peter Röhr-Zneužití)
Na závěr (jako příklad) uvádím jeden příběh. který přesně vystihuje závažnost následků zneužívání v dětství:
Dospívající dívka sledovala se svou matkou film, kde otec pohlavně zneužíval svoji dceru. Rozplakala se a napsala na sociální sítě, že když byla malá, ubližoval jí strýc. Jí i jejím sestrám sahal na přirození, musely mu sedat na klín. Doteď si vzpomíná, jak cítila jeho přirození, nesnesitelnou bolest při vynuceném pohlavním aktu. Později vypověděla podrobnosti na policii. Z výpovědi vyplynulo i to, že jí i její matce otec fyzicky ubližoval. Již dříve před oznámením byla hospitalizována pro pokus o sebevraždu. Při něm si podřezala žíly sklem z rozbitého okna. Přesto, že byla komplexně psychiatricky a psychologicky vyšetřena, v průběhu hospitalizace se o svém sexuálním zážitku nikdy nezmínila. Zhoršil se jí prospěch ve škole, měla problém i s chováním a zamilovala se do své třídní učitelky. Její chování i oblékání připomínalo spíše oblékání a chování kluka. Vyvinulo se u ní splynutí sexuálních rolí. I v průběhu pobytu v nemocnici a v psychiatrické léčebně měla tendenci navazovat nezdravé závislostní emoční vztahy k osobám stejného pohlaví.
V tomto reálném příběhu se nám jasně odkrývá skutečnost, jak masivní a závažné mohou být důsledky sexuálního zneužívání v dětství. Kolik bolesti si sebou oběť může odnést do dospělosti, pokud je donucena k tomuto aktu. Jak asi velké musí být utrpení, které způsobí takovou změnu osobnosti člověka, který naprosto ztratí svou identitu, hodnotu a víru v sebe a namísto radosti ze života a navazování zdravých vztahů se uzavírá do sebe, nedůvěřuje lidem, ani světu kolem, prožívá pocit prázdnoty, ohrožení a odcizení, nenávidí své tělo a žije nezdravé role v nezdravých závislostních vztazích? Musí být velmi těžké pro takového člověka pak opět najít víru ve své zdravé já, ve svou jedinečnost. Můžeme mu nabídnout cestu. Cestu zvědomování a zpracovávání svých traumat. Až vypláče všechna svá utrpení, najde, pochopí a prožije všechny své potlačené emoce, bude mít možná konečně naději, že jednou najde svou ztracenou duši a bude jí moct osvobodit.
Použitá literatura:
Heinz-Peter Röhr – Zneužití (vydání první, 2014)
Peter A. Levine a Maggie Klineová – Prevence traumatu u dětí (vydání první, 2014)
Mudr. František Čihák – článek Psychické reakce dětských obětí sexuálního zneužívání a znásilnění