Esoterické principy v Hlubinné přestrukturaci

Esoterické principy v Hlubinné přestrukturaci

Tereza Schlezingerová

Hlubinná přestrukturace jako esotericko-terapeutická metoda vyvěrá z esoterických principů. Ty jsou přehledně popsány v knize Osud jako šance od Thorwalda Dethlefsena, která mne velmi oslovila. Jelikož jsem osoba poněkud filosofického založení a ráda si dělám ve věcech jasno i z pohledu „vyšších principů a zákonitostí“, rozhodla jsem se prostřednictvím následujícího textu shrnout základní souvislosti a obohatit je vlastním náhledem na danou problematiku.

Základní principy – podobnost a rezonance

Základním esoterickým principem je hermetický zákon podobnosti „jak nahoře, tak dole“, znamenající, že vmakrokosmu i v mikrokosmu platí stejné zákony¹. Parafráze „jak uvnitř, tak navenek“ je pak jedním ze stavebních prvků Hlubinné přestrukturace.

Tato analogie má smysl jen tehdy, pohlížíme-li na univerzum v jeho celistvosti. Kosmos je řecké slovo, znamenající řád. Je tedy třeba chápat, že vesmír neboli kosmos „je ovládán zákony a není v něm místo pro náhodu. Náhoda neexistuje. Za každou událostí stojí zákon.“ (Dethlefsen 2004, s. 20-21)

Proč je vlastně důležité toto vědět?Dethlefsen (2004, s. 20) píše, že „jsme v našem poznání stále odkázáni na „střední“, člověku přizpůsobené řazení velikostí. Všechno, co je nad tím a pod tím, je nám přístupné buď jen prostřednictvím pomůcek, anebo vůbec ne.“ Tak můžeme pozorovat např. své tělo, ale buňky, ze kterých je složené, pouhým okem spatřit neumíme. Stejně tak nemůžeme přímo zkoumat celou galaxii, ve které se nacházíme. „Zde nám právě pomůže geniální klíč „jak nahoře, tak dole“. Tato věta totiž umožňuje omezit pozorování a zkoumání zákonitostí na oblast, která je nám přístupná, abychom pak získané zkušenosti mohli analogicky přesunout na jiné, nám nepřístupné úrovně.“ (Dethlefsen 2004, s. 20)

Tímto způsobem se i při Hlubinné přestrukturaci dostáváme analogicky od současných problémů k problémům, ležícím v minulosti. Vzbuzuje-li v nás v současnosti něco nepříjemné pocity, pátráme po tom, kde v minulosti jsme již podobné pocity zažívali, a dostáváme se tak „k jádru pudla“. K původním pocitům či vzpomínkám přitom často nemáme „přímý přístup“ – tímto způsobem se k nim však můžeme dostat „oklikou“, což má v konečném důsledku stejný efekt.

Zákon podobnosti úzce souvisí se zákonem rezonance (či také zrcadlení), dalším důležitým prvkem esoteriky, rovněž vycházejícím z předpokladu, že nic se neděje náhodně, nýbrž zákonitě. „Člověk se může setkávat vždy jen s myšlenkami, lidmi a situacemi, pro něž má svou vlastní rezonanci.“ (Dethlefsen 2004, s. 56) Ať se člověku stane cokoliv, vždy to pro něj má nějaký význam¹. Děje-li se něco nepříjemného, je to příležitost a výzva podívat se do svého nitra. Pochopit souvislosti. A skutečně tak převzít zodpovědnost za sebe a svůj život, svůj osud.

Zde je potřeba dát si pozor, jakým způsobem tento princip uchopíme. Já osobně jsem znala esoterické principy ještě před tím, než jsem se setkala s Hlubinnou přestrukturací, a věděla jsem, že cokoliv se mi děje, souvisí se mnou. Bohužel jsem se tím uvrhla do víru sebeobviňování – třeba jsem si říkala, že jsem v určité situaci, protože si dostatečně nevážím sama sebe. A byla jsem na sebe naštvaná – že si nedokážu vážit sama sebe, a že to tak je celé moje vina! Až v kontextu Hlubinné přestrukturace jsem začala chápat, jak s tímto principem pracovat způsobem, který pomáhá. Je potřeba neskončit u kroku „souvisí to se mnou, je to moje vina“, ale ptát se proč. „Nevážím-li si sama sebe, proč to tak je? Asi si mě v minulosti a dětství nikdo nevážil… Jak to vypadalo? Zajímal se o mě skutečně někdo? Nebo byly mé pocity a potřeby všem ukradené? Jak jsem se v tom jako dítě cítila?“ atd. Teprve tímto způsobem se dostaneme k rovině, která léčí.

Ano, vše, co se nám děje, s námi souvisí, a je potřeba „převzít za to zodpovědnost“ – to ale není totéž, jako „vzít vinu na sebe“! Je to o tom, vzít do rukou „Ariadnino klubko“ a vydat se „po jeho stopách“. Cesta ven však nevede přímo. Nejdřív musíme dorazit do středu labyrintu a „setkat se s Mínotaurem“ – s naším traumatem, s naší bolestí, se zdrojem našich problémů. A pochopit, že tehdy to opravdu nebyla naše vina! To nám pomůže přestat stát na Mínotaurově straně, a konečně se postavit sami za sebe. Teprve pak se můžeme z tohoto labyrintu opakovaného „přehrávání“ symptomů dostat ven na svobodu.

Astrologie

Skutečnost je jen jedna – a vše, co je, odráží tuto jedinou skutečnost. Včetně astrologie. Planety nejsou tím, co určuje náš osud, jak by se možná někomu mohlo zdát. Jen zobrazují to, co je – stejně jako teploměr ukazuje teplotu, aniž by ji vytvářel či sám ovlivňoval¹.

Dle zákona rezonance má každý časový bod „určitou kvalitu, která dovolí projevit se jen takovým událostem, které jsou pro tuto kvalitu adekvátní.“ (Dethlefsen 2004, s. 73) Astrologie představuje jeden ze způsobů, jak zjistit principy, vládnoucí v určitém časovém bodě – třeba v okamžiku narození (resp. prvního nadechnutí). Tyto principy se pak manifestují i na ostatních okolnostech jako je rodinné prostředí, do něhož se rodíme, dědičné faktory, výchova a naše okolí¹.

Zajímavým úkazem je, že stejný horoskop platí pro proces narození i život člověka. Dethlefsen (2004, s. 79 – 80) píše, že „život člověka je pouze zvětšeninou jeho vlastního porodu“ a že „v životě člověka se nikdy nemůže nic víc projevit než to, co bylo v malém přítomno už při narození.“
V Hlubinné přestrukturaci rovněž pracujeme s tím, jak nás proces porodu celoživotně ovlivňuje, i když jdeme často ještě hlouběji – až do prenatálního období a do okamžiku našeho početí. Už tehdy musely být všechny principy přítomny.

Horoskop našeho narození představuje dle Dethlefsena náš učební plán pro současný život. “Určitá situace se pro člověka stává problémem jedině tehdy, pokud tuto situaci nedokáže integrovat do svého vědomí.“ (Dethlefsen 2004, s. 80) Osud se stará o to, že se nikdy nepřestaneme učit, a konfrontuje nás s problémy – s tématy, která je třeba integrovat¹.
To je odpovědí na otázku, proč se nám stále znovu opakují určité bolavé situace a přehrávají naše dětská zranění. Dokud si je nezvědomíme a nerozřešíme, budou se opakovat dál. Zároveň se v tomto neustálém opakování skrývá zárodek léčení. Protože nás upozorňuje, na co si „potřebujeme posvítit“.

Na tomto místě je důležité zmínit, co rozumíme slovem „integrace“. Můžeme mít dojem, že když si něco uvědomíme, že „to je ono“. Že to stačí. Ze své zkušenosti však vím, že nestačí. Kolikrát jsem dospěla do bodu, kdy jsem si již uvědomovala původní problematické situace z dětství, ale k žádné změně nedocházelo. Problémy pokračovaly. Uvědomění podle mne totiž není totéž, co integrace. Integraci vnímám jako plné přijetí včetně prožití. Přijetím přitom nemám na mysli souhlas nebo pocit, že „to bylo správné“, nýbrž ochotu skutečně bez přikrášlení vidět a vnímat, co se stalo, co jsem cítila a prožívala, a opravdu tomu čelit. Uvědomění probíhá jen na jedné úrovni, a to na úrovni mentální. Mohu si něco uvědomovat, a přitom od toho být vnitřně „odstřižená“, nebýt s tím doopravdy v kontaktu. Ale v integraci jde právě o tento kontakt. Kontakt sama se sebou, kontakt s pravdou. Skutečně se svého zranění dotknout – nejen na úrovni myšlenek, ale i na úrovni prožívání, a to jak emočního, tak tělesného. Jedině tímto způsobem může dojít k integraci na všech úrovních.

Homeopatie

Jak již víme dle zákona rezonance, žádná nemoc ani problém nejsou náhodné. Zároveň zde můžeme aplikovat i zákon podobnosti a pochopit tak, že žádná nemoc není jen „nemocí těla“ a žádný problém není ojedinělou událostí, vytrženou z kontextu všeho ostatního.
Základní premisou homeopatie je formulace „podobné nechť je léčeno podobným.“ (Dethlefsen 2004, s. 114) A dále, že „to, co je pro zdravého jedem, je pro nemocného lékem.“ (Dethlefsen 2004, s. 115) „Budeme-li tedy uvažovat homeopaticky, můžeme říct, že nemocného lze vyléčit jen tou pravdou, na kterou onemocněl.“ (Dethlefsen 2004, s. 179)

Tímto způsobem pracuje i Hlubinná přestrukturace. Jedině setkání se s původními traumaty a s emocemi, pocity a tělesnými vjemy s nimi spojenými nás z těchto traumat může vyléčit.

Polarita

Jelikož žijeme ve světě duality, podléháme zákonu polarity – „každý pól si vynucuje svůj protipól.“ (Dethlefsen 2004, s. 144)

„Za každou polaritou se nachází jednota, kterou však my lidé nedokážeme vědomě rozeznat a vnímat. Jsme tak nuceni rozkládat každou skutečnou jednotu do dvou pólů a pozorovat je postupně. Povrchnímu pozorovateli připadají polarity jako protiklady, jež se vzájemně vylučují – při bližším pohledu se ale ukazuje, že polarity spolu tvoří jednotu a jsou na sobě závislé svou existencí.“ (Dethlefsen a Dahlke 2011, s. 28)
Např. vycházíme-li dveřmi ven z domu, představují pro nás východ. Vcházíme-li jimi do domu, představují pro nás vchod. Stále se jedná ale o jedny a ty samé dveře².

Dethlefsen (2004, s. 47 – 48) píše: „Domníváme se, že protiklady se navzájem vylučují – a v tom spočívá chyba našeho myšlení. Skutečnost se skládá z jednot, které se lidskému vědomí jeví polárně. Nedokážeme vnímat jednotu jako jednotu. Z toho však nesmíme usuzovat, že tedy neexistuje. Vnímání polarity předpokládá nutně existenci jednoty. Dvojka může být vždy jen následkem jedničky. Vidíme jednotu vždy jen ze dvou pohledů, které se nám zdají protikladné. Ale právě protiklady vytvářejí vzájemnou jednotu. Zničíme-li rytmus, zničíme život. Rytmus sestává vždy z obou pólů, je to tedy „jak-tak“, nikdy ne „buď-a nebo“. Odstraníme-li jeden pól, zmizí ten druhý také.“

Můžeme se setkat s názory lidí, kteří uvízli v nazírání optikou protikladů, a podle nichž žádná jednota neexistuje. A na druhou stranu by někteří zase již chtěli dosáhnout jednoty, a nejraději by se zažívání polarit vyhnuli. Bez polarity však není možné poznání. V jednotě je jen bytí, ne poznání². A ignorováním polarit se paradoxně jednotě nepřiblížíme – nejprve musíme oba póly prožít. “Jestliže jsme integrovali oba póly, teprve potom můžeme najít střed a z něj začít sjednocovat protiklady.“ (Dethlefsen a Dahlke 2011, s. 64)

Tak to funguje i s nemocemi a problémy. Když se něco snažíme ignorovat, neznamená to, že to zmizí. Pouze to klesne do stínu a nevědomí, ale dál nás to skrytě ovlivňuje. Dethlefsen a Dalhke (2011, s. 51 – 52) upozorňují na to, že: „Stín je souhrn toho, o čem jsme přesvědčení, že je třeba to sprovodit ze světa, aby byl dobrý a zdravý. Jenže je tomu právě naopak: stín v sobě obsahuje všechno to, co světu – našemu světu – chybí k uzdravení. Stín přivozuje nemoc – setkání se stínem uzdravuje!“
Dostáváme se tak opět k principu homeopatie. To, co nám kdysi ublížilo, způsobilo naši nemoc či naše problémy. A tehdy jako děti jsme to nejspíš opravdu museli ve svém vědomí potlačit, abychom přežili. Ale dnes jsme již dospělí, a tak pouze opětovné setkání se s tím nás přivede k uzdravení.

Reinkarnace

Je potřeba si uvědomit, že zákon polarity je platný ve všech sférách našich životů. A tak i „stav života a stav smrti je jen rytmus jako nádech a výdech nebo bdění a spánek. Reinkarnace není otázkou víry, nýbrž otázkou filosofické schopnosti poznání – pouze reinkarnace je v souladu se všemi zákony tohoto univerza.“ (Dethlefsen 2004, s. 144 – 145)

V odstavci o astrologii bylo již zmíněno, že „narození je událost, která se manifestuje v určité kvalitě času a představuje určitý obsah. Na tomto místě jsme nuceni přejít k reinkarnaci. Při narození nepřichází na svět „nepopsaný list“, tj. čistá a panenská duše, závislá na přízni minuty narození. Duše má za sebou velmi dlouhý řetěz životů. V každém životě byla konfrontována s určitým učebním plánem, který více či méně dobře a úplně splnila. Téměř vždy zbývá něco, co člověk ještě nevykonal a nepochopil. Duše se smí opět inkarnovat teprve tehdy, bude-li odpovídat kvalita času její vlastní kvalitě.“ (Dethlefsen 2004, s. 88) To je zákon rezonance! Horoskop tak ukazuje naši karmu, náš „učební program“¹.

Dethlefsen (2004, s. 151) upozorňuje na to, že „duše si s sebou nese určitý stav vývoje, a to nemá co dělat ani s dědičnosti, ani to není otázka vlivů okolí.“

Nyní se dostáváme na „tenký led“, kde se základní premisa Hlubinné přestrukturace zdá být v rozporu s pojetím karmy a reinkarnace. A to je „hledání příčin a kořenů problémů v dětství a prenatálním období“. Podle Dethlefsena totiž zážitky z pacientova dětství „příčinami“ nejsou. Píše, že „prenatální zážitky jsou stejně jako zážitky z raného dětství pouze články problémového řetězce, který se táhne mnoha inkarnacemi.“ (Dethlefsen 2004, s. 163)

Jednou z metod, zabývající se touto problematikou, je regresní terapie, pracující se zážitky z minulých životů. A tak, má-li pacient např. problém s okem, můžeme v minulém životě nalézt událost, kdy ho do oka zasáhl šíp, a považovat tuto událost za příčinu potíží. To je však dle Dethlefsena chybný závěr, ačkoliv mnoho regresních terapeutů se s ním „spokoj퓹.
„Přeneseme-li myšlenky, které jsme vyvinuli pro tento život, na dřívější inkarnaci, nebyl traumatizující zážitek určitě žádná hloupá náhoda, nýbrž výraz problému, který byl už do této inkarnace přenesen. Při dalším hledání nalezneme ještě mnoho situací, každá jednotlivě by pak mohla posloužit jako „původní trauma“ symptomu. Pacient s šípem v levém oku najde ještě mnoho zážitků, při nichž přichází o levé oko.“ (Dethlefsen 2004, s. 167)
Dethlefsen pokračuje ještě dál (2004, s. 168): „Když projdeme takový symptomatický řetězec až k domnělému konci, necháme pacienta vžít se do situace, v níž on sám zavdal příčinu pro pozdější řetěz utrpení a v níž položil základ těmto skutečnostem. Pacient je konfrontován se svou karmickou vinou. Musí integrovat svůj stín, zažívá sám sebe jako jednajícího člověka, který působí druhým to, co se mu potom několik tisíc let děje a na co si neustále stěžuje. Chceme-li vůbec používat slovo „přičina“, pak je na místě zde, v karmické vině.“

Slovo „vina“ je podle mne poněkud nešťastné a svádí k mylné interpretaci výše popsaného sdělení. Lepší by bylo použít slovo „odpovědnost.“

Také Ursula Wirtz vybízí k opatrnosti při práci s principem karmy³. Ve své knize o incestu Vražda duše (Wirtz 2005, s. 118) píše: „Opatrnost se mi zdá na místě i tam, kde ezotericky orientovaní terapeuti zbrkle přijmou koncept karmy a vytvoří duchovní nadstavbu dřív, než je trauma reálně zpracované. Již vícekrát jsem se setkala s tím, že tato forma přeskočení důležitých stupňů zvládnutí traumatu je pro ženy škodlivá.“
Také považuje „za chybné zprostředkovat oběti incestu, že každý člověk si v hlubším smyslu své rodiče sám vyhledal, a je tudíž v konečném důsledku sám příčinou všeho, co se mu stalo. Ženy si s podobnými moudrostmi inspirovanými new age nedokázaly poradit.“ (Wirtz 2005, s. 112)

Chceme-li naše problémy zpracovávat pomocí Hlubinné přestrukturace, vzhledem k „hrozbě“ pádu do sebeobviňování bychom mohli mít tendenci „koncept karmy“ zavrhnout. Ale k tomu se vlastně není nutné uchylovat. To, co se zdá být na první pohled v rozporu, je vlastně v konečném důsledku v souladu. Karmický princip a Hlubinná přestrukturace se nevylučují, nýbrž doplňují. Jen je třeba správně a v celé šíři pochopit oba principy. Koneckonců, vše je součástí jen té jedné jediné Skutečnosti.

Podívejme se na to blíže.

Již jsem popisovala, jak Dethlefsen vysvětluje, že abychom mohli určitý princip pochopit, musíme být schopni vnímat pozorovanou oblast „v té správné velikosti“. Např. když někdo zahraje píseň Skákal pes přes oves, poznáme ji. Bude-li ji ale hrát tak, že každý den zahraje jeden tón, už ji nepoznáme. To samé nastane, přehraje-li ji ve zrychleném tvaru¹. Všechno představuje jeden princip, na všech úrovních. Jen musíme naše pozorování přizpůsobit naší schopnosti vnímání. A vypozorované pak můžeme aplikovat i na ostatní oblasti. Protože „jak nahoře, tak i dole“. A proto se karma s Hlubinnou přestrukturací vlastně nevylučují.
Protože tento náš současný pozemský život nám slouží jako rovina pozorování, kterou jsme schopni obsáhnout. A tak se můžeme výzvám našich traumat stavět čelem v rámci horizontu tohoto života. (I když úplně prvotní příčina se nachází třeba kdesi hluboko v minulých životech či ještě dál – tam ale nedokážeme dohlédnout.) A „jak nahoře, tak dole“, tak když se postavíme čelem našim traumatům z tohoto života a plně prožijeme svou bolest s nimi spojenou, uvolní se léčivá energie. Léčivá energie, přesahující věky a zasahující nás do hloubi duše… Léčivá energie, aplikující se i na ostatní „roviny bytí“.

Když se znovu podívám na premisu, že kdysi dávno v nějakém vtělení jsme to byli my, kdo někomu způsobil bolest, říkám si, že toto se může dít jen bez přítomnosti soucitu. Ale dnes, vyhýbáme-li se kontaktu s naší vlastní bolestí, nenalézáme soucit ani sami k sobě. Nechceme vidět svou vlastní bolest a nechceme vidět, že jsme třeba kdysi dávno v minulém životě někomu tuto bolest způsobili. Nechceme si to připustit, nechceme tomu čelit, nechceme to vidět. Nebo možná to vidíme z intelektuální roviny, ale nechceme se s tím napřímo spojit. Opravdu to procítit až do morku kostí. Cílem Hlubinné přestrukturace je „prolomit toto prokletí“, setkat se se svou bolestí a soucítit se sebou. Teprve když opravdu hluboce soucítíme se sebou a svou vlastní bolestí, na určité „věky-přesahující“ úrovni konečně máme i soucit a pochopení i pro druhé, kteří prošli něčím podobným jako my. Přeneseně tak soucítíme i s těmi, kterým jsme třeba v dávných dobách sami ublížili. A to je ten lék. Prošli jsme danou lekcí, nalezli soucit. A je nepravděpodobné, že bychom v příštím životě někomu stejným způsobem ublížili. To vyvěrá z nevědomosti. Ale naše duše už nyní ví…

Musíme být opatrní, jak s principem karmy zacházet. On nás totiž opravdu může svádět k pocitům viny. „No jo, já teď trpím, to jsem asi v minulosti udělala něco hrozného. Jsem špatný člověk, můžu si za to sama.“ Ale POZOR! Vina zabraňuje soucitu se sebou! A v konečném důsledku i s těmi, kterým jsme ublížili. (Protože, jak už jsem psala, jsou tyto „dva soucity“ spolu úzce spojené a provázané.) Ano, možná jsem něco hrozného udělala. Ale jedině soucit je cesta, která nás z toho zapeklitého bludiště vyvede ven. A ten soucit musí začínat u nás samotných. Pokud stále jen „cítím s ostatními“, ale se sebou ne, je to znak, že jsem stále lapená v síti traumatu. A vlastně se ani nejedná o pravý soucit, ale o symptom mého zranění. Stále zůstává někdo, kdo trpí. Jsem to já. Teprve když dojdu do středu, sama k sobě, a můj soucit vyvěrá odtud, můžu ho ze sebe začít šířit dál. Pro mé vlastní dobro i dobro ostatních. Pak je vše v rovnováze a souladu. „Pro nejvyšší dobro všech zúčastněných“.

Také je třeba mít na paměti, že když někdo ubližuje druhému, příčinou bývá to, že jemu samotnému bylo ublíženo. Možná dokonce mnohokrát, napříč životy. Protože, jak už jsem psala, kdysi dávno daný člověk třeba z nevědomosti někomu ublížil. Ale je možné ublížit „jen tak“? Znovu se dostávám k první větě tohoto odstavce – když někdo ubližuje druhému, příčinou bývá to, že jemu samotnému bylo ublíženo. Takže co bylo dřív – slepice nebo vejce?

Tato filosofická otázka může zůstat otevřená, pro efektivní postup v Hlubinné přestrukturaci naštěstí nemusíme znát odpověď.

Zákon karmy, vyjádřený větou „každý sklidí to, co zasel,“ může budit dojem, že „za naše hříchy nás stihne trest“. Dospěla jsem však k přesvědčení, že tak tomu není. I když se to tak na první pohled může zdát. Účelem karmy ve skutečnosti není trpět, ale nalézt soucit. A když se nám dějí nepříjemné věci, není to za trest. Jen nás to má přivést k uvědomění a soucitu.

Co se týče regresní terapie do minulých životů, tak mně osobně tento způsob moc nepomohl. Přeci jen je to příliš vzdálené, abstraktní a prostě „mimo tento život“. Na začátku své cesty jsem chtěla hledat kořeny svých problémů v minulosti, ale nenapadlo mě je hledat v současném životě – měla jsem pocit, že v mojí rodině „přece nebyl žádný problém“. (Haha, smějí se zasvěcení, kteří již mají zkušenost s Hlubinnou přestrukturací.) Chtěla jsem (nevědomky) přeskočit to nejdůležitější a nejbolavější. Protože bolesti z tohoto aktuálního života jsou podle mě ty nejintenzivnější. Jestli člověka v minulosti „umlčeli“ popravou, je to strašné. Ale jestli ho v tomto životě „umlčovala“ např. jeho matka tím, že mu nedovolila se vůbec projevit a když se přeci jen projevil, odpírala mu lásku, tne to mnohem víc do živého. Protože se to týká nás a našich milovaných z tohoto života. Ke kterým stále máme vztah. Nebo po jejichž lásce stále toužíme… Tam je mnohem těžší se na tyto bolesti podívat a přiznat si je. Zároveň je to mnohem osobnější a nabitější emocemi, tudíž je zde větší šance silného emočního (či tělesného) vybití. Minulé životy se nás dotýkají, stejně jako se nás dotýkají knihy a filmy s tématy, která s námi rezonují. Ale není náhoda, že žijeme právě v tom životě, ve kterém žijeme – a tak bychom i rozřešení svých traumat měli hledat primárně v tomto životě.

Zároveň přímo v současnosti toto rozřešení nalézt nemůžeme. Určitá „cesta do minulosti“ je nutná, i když podle mne stačí podniknout ji v rámci horizontu našeho současného života. Souhlasím s Dethlefsenem (2004, s. 171), když píše o tom, že „teprve když člověk integruje minulost do vědomí, může ji skutečně odložit jako něco minulého a konečně zažívá přítomnost s dosud netušenou jasností.“

Při Hlubinné přestrukturaci potřebujeme klienty propojit s pocitem, že za svá původní traumata nemůžou. Že to není jejich vina. Zákon karmy naproti tomu poukazuje na naši zodpovědnost za vše v našich životech. Ke slovu se tak znovu dostává již zmiňovaný zákon polarity – ke každému jevu existuje zároveň i jeho protiklad. A v konečném důsledku jsou oba protipóly pravdivé, jsou součástí „Vyšší Jednoty“. A tak je to i s našimi traumaty a zodpovědností za ně – můžeme za ně a zároveň za ně nemůžeme. Obojí je vlastně pravda.

Vzhledem k tomu, že naším polaritním vědomím nedokážeme vnímat oba protipóly zároveň, přikláním se k návrhu Ursuly Wirtz³ – nejdříve projít zpracováním svých traumat, kdy zavnímáme sami sebe jako nevinné a soucítit sami se sebou. Až poté se můžeme na vše podívat ještě z jiné perspektivy.

Cesta k sobě

Hlubinná přestrukturace je cestou sama k sobě. To, jak Dethlefsen (2004, s. 187) popisuje esoterickou cestu, podle mě přesně odpovídá cestě, na kterou se člověk vydává při Hlubinné přestrukturaci: „Esoterická cesta je úzká a kamenitá, ale je bohužel jediná, která vede k bráně osvobození. Nebezpečí, že na této stezce zakopneme a zřítíme se, je velké, protože je strmá. Esoterická cesta člověka vede na nejvyšší vrchol, a je proto životu nebezpečná. Vykoupení a selhání leží těsně vedle sebe. Rozhodl-li se člověk pro cestu poznání, musí ji sám projít až do konce, jestli se chce dostat zase domů.“

Ano, člověk tuto cestu musí projít sám. Terapeut ho při ní může jen doprovázet. Ale tento doprovod je nesmírně cenný a pomáhá člověku spatřit to, co sám o sobě třeba nedokázal.
Je třeba mít také neustále na paměti, že na křehkou a zraněnou psýché se nedá tlačit. Jak píše Dethlefsen (2004, s. 189): „Vystříhejte se veškerého spěchu! Poznání a vývoj se nedají libovolně urychlovat, mají svůj vlastní rytmus a vzdorují každému nátlaku. Vývoj vyžaduje klid, přičemž klid neznamená nečinnost. Klid vzniká z důvěry, že všechno, co se má stát, se ve správnou dobu stane.“ Je třeba „dodržovat střídmost a nesnažit se vlastní pokrok urychlit současným nasazením několika technik najednou. O úspěchu rozhoduje spíš stupeň uvědomění.“ (Dethlefsen 2004, s. 192)

Méně někdy znamená více a přeskakování z jedné techniky na druhou je určitým druhem úniku. Jde o „maskovací manévr“, jak mít pocit, že pro sebe „něco dělám“ a zároveň se nedostat do hloubky a nemuset se setkat se svou nejhlubší bolestí. Je dobré se v určité technice, třeba v Hlubinné přestrukturaci, „zakotvit“ a vytrvat. Teprve když má naše duše dost času a prostoru, může nám začít znovu důvěřovat a postupně odkrývat své poklady. A to za to stojí.

Použitá literatura:

1. DETHLEFSEN, Thorwald. Osud jako šance. V Praze: Knižní klub, 2004. ISBN 80-242-1256-0.

2. DETHLEFSEN, Thorwald a Rüdiger DAHLKE. Nemoc jako cesta. Přeložil Jiří PONDĚLÍČEK. Praha: Triton, 2011. ISBN 978-80-7387-449-0.

3. WIRTZ, Ursula. Vražda duše: incest a jeho terapie. Praha: Portál, 2005. Spektrum (Portál). ISBN 80-7178-975-5.