Biologie lásky

Poznámky z  knihy „Biologie lásky“ od Arthura Janova

Mgr. Edita Vošická

Kdo neintegruje, degeneruje.“

Jediná cesta ven vede dovnitř.“

Období prenatálního a perinatálního vývoje mě vždy velmi oslovovalo, ba přímo fascinovalo. Vnímala jsem ho jako velké mystérium. A po přečtení knihy od Arthura Janova toto období vnímám jako jedno z nejvýznamnějších, protože všechno co naše matka v tomto období zažije, se otiskuje do naší nezralé a citlivé nervové soustavy. A má poté trvalý vliv na náš život a naše chování, protože otisk prorůstá celým naším tělem a hlavně celým naším mozkem. Otiskuje se do nás také to, jaká je naše matka, jak žije, co prožila a kam se v životě posunula, zkrátka celá její historie.

Podle Arthura Janova se naše pocity, potažmo pocity matky, stávají součástí našeho buněčného uspořádání. V podstatě my jsme pocity, a pokud chceme poznat sami sebe, musíme poznat své pocity a svou prenatální historii. Poznání našich pocitů a otisků nikdy není bezbolestné. Ale jedině procítění a prožití dokáže trauma zbavit jeho náboje a některých jeho dopadů. Čím méně je v systému bolesti, tím lepší máme přístup k nižším vrstvám mozku, což znamená větší harmonii, vyrovnanost a uvolněnost. Čím máme větší kontakt s našimi pocity, tím se stáváme citlivějšími a lidštějšími.

Přečtení této knihy mi dalo odpověď na mou otázku, proč se mi zatím nedaří posunout se ve svém životě a v terapeutickém procesu, tak abych se cítila vyrovnaná a uvolněná. Domnívám se, že můj otisk je zapsán hlavně v mozkovém kmeni, který představuje část mozku, která se začíná vyvíjet nejdříve, a tudíž jsou v něm zapsaná nejranější traumata. A podle mého názoru je částí mozku, k jehož otiskům se nejhůře dostává.

Arthur Janov pracuje s konceptem tří mozků, kterými jsou mozkový kmen, limbický systém a mozkovou kůra. Každá z těchto vrstev přestavuje jednu úroveň vědomí a každá má svůj vlastní paměťový systém.

Právě mozkový kmen, jak jsem již zmiňovala výše, se vyvíjí v plodu nejdříve a je nejstarší úrovní mozku. Nazývá se také plazí mozek. Je tvořen několika strukturami: prodloužená mícha, Varolův most a střední mozek. Relativně vyvinutý je už po prvním měsíci vývoje plodu a může tedy uchovávat traumatické vzpomínky z tohoto období. Mozkový kmen zajišťuje hlavně základní životní funkce, a to spánek, trávení, dýchání, udržování normální hodnoty tělesné teploty, krevního tlaku a srdečního tepu. A pokud je v něm uložen otisk může k nám promlouvat právě skrze pozměněné základní fyziologické projevy.

Druhou úroveň mozku tvoří limbický systém, nebo-li emoční mozek. Má za úkol převádět instinkty do pocitů a uchovávat je, a odesílat do mozkové kůry. Začne se vyvíjet v prenatálním období, ale plně dozrává až kolem druhého roku dítěte po narození. Stejně jako první úroveň, je také tvořen více strukturami, kterými jsou dvě amygdaly, hipokampus, hypotalamus a talamus.

Amygdaly jsou dva malé útvary, které tvoří jádro emočního systému. Mají vliv na tvorbu emočních vzpomínek, ale rozhodují také o síle emočního náboje. Pokud zaznamenají hrozbu, vyšlou signál vědomí a nasměrují pozornost požadovaným směrem. S hypotalamem připravují tělo na reakci „útok nebo útěk“. „Amygdala dokáže zareagovat záchvatem vzteku, strachu nebo vzrušení dříve, než si mozková kůra uvědomí, co se děje, protože ryzí emoce se aktivují rychleji než myšlení a nezávisle na něm.“ (s. 111)

Hipokampus se oproti amygdalám pamatuje spíše kontext a okolnosti událostí, než její pocitovou složku. Mírní emoční reakce. Škodí mu dlouhodobý stres, což se následně projevuje potížemi s pamětí, která začne vynechávat a dělat chyby.

Hypotalamus reguluje tvorbu hormonů a ovládá parasympatickou a sympatickou větev autonomního nervového systému.

Talamus integruje pocity a zajišťuje komunikaci s frontální kůrou. Poškodit se může hlavně nedostatkem kyslíku při porodu, což se pak projevuje ve zpomalení vývoje mozkové kůry.

Mozková kůra ovládá intelekt, logické myšlení a vědomé uvažování. „Plně funkční mozková kůra může udržet amygdalu a jí generované pocity pod kontrolou. Ale hyperaktivní mozková kůra je právě tím, co nám brání v prožívání pocitů. Její hyperaktivita je obranou proti sestupu na úroveň cítění.“ (s. 123, 124)

Mozková kůra se rozděluje na dvě hemisféry, pravou a levou. Pravá je „hemisféra lásky“, sídlo emocí a komplexnějšího myšlení. Její oslabení může mít vliv na navazování přátelství a citových pout. Levá hemisféra, která je menší než pravá, se zabývá logikou, plánováním a abstraktním, pojmovým myšlením. Nemluvně používá matčin pravý mozek „jako vzor pro zapojování obvodů ve své vlastní pravé hemisféře“. „Pravá hemisféra zodpovídá za rozvoj nejrůznějších druhů psychopatologie, od autismus přes psychózu po depresi.“ (s.234)

Velmi mě zaujala informace, jak matka ovlivňuje plod dítěte skrze hladiny svých hormonů, tzn. že její hladina hormonů, potažmo její otisky v nervovém a endokrinním systému, mají bezprostřední vliv na hladinu hormonů plodu. Jejich komunikace probíhá prostřednictvím sdílené biochemie. Tímto kanálem jsou podle mě zřejmě předávány i generační otisky. Mezi nejdůležitější hormony patří katecholaminy, dopamin, kortizol, serotonin, oxytocin a vazopresin.

Katecholaminy, mezi které patří noradrenalin a adrenalin, se začnou vyplavovat do systému v ohrožujících situacích. Připravují celé tělo k reakci „útok nebo útěk“. Zrychlují srdeční tep a krevní průtok. Pokud je v ohrožující situaci těhotná matka, pro plod to znamená snížení přísunu krve a tím nižší hladinu kyslíku v jeho krvi.

Dopamin se tvoří v mozkovém kmeni a je nazývám také „hormonem štěstí“. Pomáhá nám být ostražití, jednat průbojně, vytyčovat si cíle a trvat si na svém. Při nízké hladině se může člověk cítit zahlcený i malým množstvím podnětů. Při vysoké hladině je naopak člověk nesoustředěný a nadměrně stimulovaný.

Kortizol je hormon, který vyměšují nadledvinky, a pomáhá organismu zvládat stres. Pokud je jeho nadměrná produkce dlouhodobá, poškozuje mozkové struktury plodu (např. hipokampus). Dítěti se vyplavuje, pokud nejsou naplněny jeho potřeby.

Serotonin pomáhá tlumit bolest a je mediátorem pocitu spokojenosti. Jeho hladinu totiž zvyšují projevy lásky. Pokud je jeho hladina nízká, brání tvorbě citových pout, socializaci a empatii.

Oxytocin tvořený v mozku hypotalamem patrně podporuje u žen mateřské chování a u mužů schopnost udržet dlouhodobý monogamní vztah.“ (s. 690) Pokud je dítě milováno, má přirozeně normální hladinu oxytocinu. Oxytocin obsahuje i mateřské mléko. Jsou prováděny výzkumy, kdy jsou injekce oxytocinu podávány samicím ovcí, které se stávají „univerzálními matkami“ a mají sklon „milovat celý svět.“

Vazopresin je neuropeptid, který v mozku patrně souvisí s pocitem náklonnosti k druhým. Na rozdíl od oxytocinu, hormonu mateřské lásky, je vazopresin hormonem lásky otcovské.“ (s. 695)

Hladina našich hormonů je v základu již nastavená z nitroděložního období. Jejich hladinu ještě snižují naše potlačené pocity a otisky, protože systém musí bojovat proti jejich proniknutí do vědomí. Pokud jsou už potlačovací mechanismy oslabené, začnou se objevovat úzkostné a panické stavy, obsese a paranoidní myšlenky nebo noční můry. Při projevení otisku má systém dvě možné reakce, a to signál doručit nebo přejít do útlumu celého systému.

Pokud je v systému přítomné rané trauma, u novorozence se může projevovat ve formě fyzických následků, protože je zatím plně vyvinutý pouze mozkový kmen. U dítěte ve věku dvou až tří let, kdy se vyvíjí druhá úroveň vědomí, se trauma může projevovat v podobě emočního a duševního vybíjení, například záchvaty vzteku a pláče. Ve věku okolo šesti let, kdy je plně vyvinuté již i myšlení, se začíná trauma transformovat i do myšlenek. Mohou se objevovat obsedantní nebo manické myšlenky.

U některých lidí se trauma může projevovat na všech třech úrovních, u některých se může projevovat pouze na jedné z uvedených úrovní.

Dle výzkumů vyplývá, že největší vliv na život člověka mají prenatální zážitky. Porodní komplikace mají dle zkušeností Janova menší vliv na život jedince než nitroděložní prožitky. Je dokázáno, že podvýživa v období těhotenství, dítěti zkracuje život. Ale podvýživa po porodu již tak zásadní vliv na délku života nemá. To platí i o emočním stavu matky v těhotenství, které plod ovlivňuje více, než její stavy během prvního roku po porodu.

Nedostatek lásky udržuje náš systém neustále ve stavu pohotovosti a nutí nás usilovat o naplnění, byť jen symbolické. Lásku dítěti projevujeme naplňováním jeho základních potřeb před porodem, během něj i po něm. Před porodem jde hlavně o klid a kvalitní stravování matky, včetně vyhýbání se alkoholu, nikotinu a dalším drogám. Dále je důležitý porod bez anestetik a dostatek kyslíku pro dítě a po porodu něžné doteky a správné kojení. Po porodu jsou důležité první tři roky, hlavně první tři měsíce života dítěte, kdy se nastavují endogenní neurohormony. Pokud nejsou potřeby naplněny, mění se v bolest. Nedostatek mateřské lásky je příčina téměř všech pozdějších psychopatologií. Dítě se může cítit nechtěné, i pokud není s matkou sladěné.

Emoční deprivace po porodu snižuje v mozku dítěte počet serotoninových receptorů, které potlačují bolest. Deprivace zasahuje spíše pravou hemisféru, proto tzv. „intelektuálové“ jsou ti, kteří mají zasaženou tuto hemisféru, a jejich levá hemisféra se snaží kompenzovat její nefunkčnost. Nedostatek lásky v raném věku nejde později dohnat, jedinou cestou je prožití její nenaplnění. Láska stimuluje mnoho různých mozkových struktur a má dalekosáhlé následky, například láskou stimulovaný hypotalamus aktivuje tvorbu růstového hormonu v hypofýze. Milované dítě se dokáže uklidnit a uvést svůj systém do parasympatického módu.

Anoxie patří mezi nejvíce rozšířená raná traumata a podle Janova znamená nedostatek kyslíku nedostatek lásky. „Anoxie vývoj kůry zpomaluje a tím může narušit i sekreci katecholaminů, což může mít za následek impulzivnost nebo celoživotní napětí a úzkost.“ (s. 382) Dle zkušeností primárních terapeutů stojí za většinou závislostí na nikotinu a alkoholu porodní anoxie. Reakcí na prožitek porodní anoxie může být také spánková apnoe nebo syndrom náhlého úmrtí kojence.

Při podání anestetik při porodu se děti rodí s částečnou kyslíkovou deprivací. Medikace způsobuje slabší stahy a vytvoří nesynchronní stahy, které dítě spíše drtí. Dítě je navíc oslabeno anestetiky a nemůže tedy účinně napomáhat porodu. Pokud se hlavička dítěte špatně natočí, plodová voda mu nateče do úst, plic, průdušnic a žaludku a dítě se v podstatě topí. Žaludek vlivem medikace špatně plodovou vodu vstřebává, což vyvolává opět vjem topení se. Anestetika při porodu způsobují celkovou pasivitu osobnosti dítěte.

Primární terapie je první psychoterapie, která zpřístupňuje nejhlubší vrstvy mozku a vědomí. Na rozdíl od jiných terapií bere v potaz evoluční uspořádání mozku a využívá dostupné znalosti o něm. Cílem primární terapie je vrátit klientovi schopnost prožívat pocity a obnovit jeho reaktivitu, abychom nebyli otroky svých otisků. Bolest musíme vědomě prožít, protože ji na jisté úrovni mozku neustále cítíme. Má však vlastní harmonogram, který nelze obejít. Prožití bolesti spouští ozdravné procesy.

Frontální kůra má své místo v léčivém procesu až po znovuprožití pocitů, aby nám pomohla pochopit, čím jsme prošli a jak nás to ovlivnilo. Zaměření na myšlení v procesu léčení nefunguje, protože frontální kůra nemá moc a kapacitu změnit otisky v nižších vrstvách mozku. Z evolučního hlediska se jako první vyvinulo vnímání, pak cítění a nakonec myšlení. Pocity ovlivňují myšlenky, nikoliv naopak. Pokud se snažíme přesvědčit člověka, který má v mozkovém kmeni zapsaný otisk „jsem nechtěný“, že je chtěný, nemůže to fungovat. A je to v podstatě kontraproduktivní, protože tím bráníme člověku procítění jeho původního otisku.

Konvenční terapie oslovuje nejvíce právě frontální kůru, proto nemůže poskytnout změnu otisku. Podle Arthura Janova se v ní děje spíše odehrávání, kdy terapeut dává klientovi to, co potřeboval, když byl dítě. Ale to mu poskytuje pouze krátkodobou úlevu. Díky terapeutově laskavosti se mu zvýší hladina oxytocinu, ale léčení se neodehrává.

Primární terapie se odehrává ve vypolstrované zvukotěsné místnosti a trvá v průměru dvě až tři hodiny. O konci sezení rozhoduje vždy klient. Klient také rozhoduje, kdy přijde na terapii příště. Nejdůležitějšími techniky jsou cit a zaměření na pocity. Terapeut komunikuje minimálně, nepoužívá komplikované slova a věty, spíše pozoruje projevy klienta. Terapie začíná reflektováním aktuálních pocitů, od nich se přechází k fyzickým vjemům a počitkům a ty klienta s terapeutem dovedou až ke zdroji. Zároveň fyzické projevy terapeutovi ukazují, zda je klient schopen jít do hloubky. Do hloubky je možné se dostat po týdnech a měsících terapie. Primární terapie se dá provádět i u malých dětí.

Otisk v mozkovém kmeni má na naše chování největší vliv, protože jde o nejstarší a nejhlubší traumata. Počitky v mozkovém kmeni bývají neurčité a těžko popsatelné. Při znovuprožívání otisků z mozkového kmene jsou projevy velmi charakteristické. Odehrává se bez slz a slov, klient odfrkává a zaujímá charakteristické pozice a polohy nohou a paží, které nejde později zopakovat. Objevuje se také speciální nářek, který nelze napodobit. Dále se objevují projevy jako dušení, kašlání, zajíkání se, třes, chvění očních víček. Mohou se na těle objevit modřiny nebo jiné stopy po porodních znameních. Projevy na první úrovni se vždy týkají základních životních funkcí (dýchání a oběhová soustava). Což může být důvodem, proč systém člověka nechává tyto otisky dlouho uzavřené v nevědomí.

Dále se autor knihy zabývá dalšími zajímavými tématy, a to problematikou drogově závislých, homosexualitou a teorií vrátkového systému.

Teorie vrátkování evokuje představu, že v mozku existují „vrátka“, která regulují tok informací a zajišťují mechanismus psychického vytěsnění. Přestože žádná taková „vrátka“ nebyla nalezena, existence endorfinových receptorů podél nervových drah v mozku vedoucích senzorické signály naznačuje, že tuto funkci mohou plnit naše endogenní opioidy.“ (s. 694) Vrátkový systém může způsobit absenci jakéhokoliv pocitu. Štěrbiny mezi neurony jsou vyplněny látkami, které buď brzdí, nebo urychlují přenos signálu. Pokud se klient dostává rychle a snadno k raným prožitkům, je to známkou špatného fungování vrátkového systému, což značí poruchu. V primární terapii v těchto situacích podávají klientům léky, které nahrazují funkci zdravého systému.

Drogově závislí mají nízkou hladinu hormonů a nedostatek endogenních analgetik. Tím, že užijí drogu, se snaží docílit toho, aby se chvíli cítili normálně. Vždycky mají masivní zranění v prenatálním, perinatálním nebo postnatálním období. Například kokain zneužívají ti, co mají nízkou hladinu dopaminu. A heroin zneužívají ti, co zažili v prenatálním období smrtelné ohrožení. Těm, co mají nízkou hladinu oxytocinu, drogy tento nedostatek suplují a navozují člověku hřejivý pocit, který je jako pohlazení od matky. Oxytocin brání vzniku závislosti na drogách a rozvoji abstinenčních příznaků.

Homosexualita je dle Arthura Janova vychýlení z hormonálního systému. Dle jeho zkušeností většina matek homosexuálních mužů zažila v těhotenství traumatickou událost. Stresové hormony matky mají totiž vliv na rovnováhu pohlavních hormonů v těle plodu. Například je prokázáno, že stres má vliv na produkci testosteronu. Tito jedinci se ve věku kolem šesti let cítí být „jiní“, což může vycházet z jejich změny v biochemii a zapojení nervových obvodů. Toto může být ještě posíleno rodinnou situací, kdy je například nepřítomný otec.

Po přečtení knihy jsem se utvrdila v tom, že nejvíce může člověka posunout zaměření se na své pocity a fyzické vjemy. Zkrátka být v kontaktu sám se sebou, ať se děje, co se děje. Na úrovni frontální kůry jsem již probádala všechno, co se dalo, došla k mnoha uvědoměním a vhledům, ale přesto se stále dostávám do stejných situací a pocitů. Jako bych se točila v kruhu pouze s chvílemi krátkodobé úlevy. Proto jsem v této knize našla novou naději.

POUŽITÁ LITERATURA:

JANOV A. Biologie lásky. 1. vyd., Maitrea, 2013, 735 s. (ekniha v mobilu) ISBN 978-80-87249-42-0.