Otisky nechtěnosti – sedmý princip Hlubinné přestrukturace

Autorka: Mgr. Marie Plochová Hlávková, Ph.D.

Články vyšly v říjnové a listopadové Meduňce 2020

Často mne vyhledávají lidé s různými potížemi a nakonec se propracujeme k tématu nechtěnosti. Mluvím o částečné nebo plné nechtěnosti, zážitku nepřijetí rodiči z prenatálního období. Důvody nepřijetí mohou být různé, ale dítě v bříšku vždy zažije stres z pocitu, že by se možná nemělo narodit, že je na obtíž, že se rodičům v ten daný moment „nehodí“. Samotnou mne překvapuje, jak je tento fenomén mezi lidmi rozšířený a téměř vůbec se o něm nemluví.

Nedávno jsem kupříkladu měla na konzultaci paní, která přišla s velkými problémy v partnerském vztahu. Zažívá od manžela mnoho let domácí násilí psychické i fyzické, nikdy to nikomu neřekla, až nyní mně. Tato paní mi sdělila, že sama nechápe, jaktože už z toho vztahu dávno neutekla, ale připadá si v tom vztahu jaksi podivně „přišpendlená“ a nemůže se hnout z místa. Její sebehodnota je na nule. Nevěří si, má pocit, že si nezaslouží nic dostávat, stále jen pomáhá druhým, stará se o ně a vciťuje se dokonce i do násilnického manžela. Do sebe se ale vcítit nedokáže.

Hledaly jsme spolu tedy hlubší souvislosti. Nenašly jsme nic ve vztahu s rodiči, ti prý byli podporující, přijímající a starostliví a žádný jiný šok v rodině prý nezažila. Nebylo v tom ani porodní trauma.

„Někde ale musí být zakopaný pes. Jak to vypadalo kolem vašeho početí? Byla jste chtěné plánované dítě?“

„Ne, nebyla. Kvůli mě se rodiče brali.“

„Aha! Takže otěhotněli nečekaně, jen spolu chodili?“

„Moje matka se s otcem prý chtěla právě rozejít, když zjistila, že je těhotná.“

„Jaké to pro ni tedy bylo, říkala vám to?“

„Prý hrozné. Nemohla se z toho vzpamatovat, ale dítě chtěla. Jen to bylo pro ni těžké, protože už na začátku věděla, že je to špatně.“

„Co je špatně?“

„Svatba s otcem, vztah s otcem.“

„A jak to, že jim pak ten vztah fungoval, jak jste říkala?“

„Myslím, že se máma celý život snažila kvůli nám, dětem. On táta nebyl špatný, nechoval se ošklivě, jen ho asi neměla tak ráda…, ale fungovali spolu normálně.“

„Můžete si připustit, že jste částečně nechtěné dítě?“

„Ano. Dovedu si představit, co máma cítila, musely to být těžké pocity. Určitě jí muselo vadit, že jsem jí překazila plány.

„Je fajn, že mámu chápete. Ale jaké jste asi měla pocity vy, když jste byla v bříšku a cítila jste, že se máma neraduje z toho, že vás čeká? Jak vám bylo?“

„No…., asi nic moc.“

„Ano. Zkuste se do toho jen malinko nacítit. Jste malé miminko v bříšku, těšíte se na svoje rodiče, a najednou cítíte mámy šok z toho, že tam jste! Vnímáte, že by máma byla radši, kdybyste tam nebyla, ale když už tedy jste, tak se tomu přizpůsobí, s těžkým pocitem…“

Klientka sedí jako zařezaná a hledí do země.

„Co se s vámi děje?“

„Běhá mi mráz po celém těle. Věděla jsem už od mala, že jsem na všechno sama. Ono já jsem nebyla sama, máma se o mě starala, i táta, ale nějak jsem pořád věděla, že všechno musím zvládnout sama, nikdy jsem neměla důvěru k lidem, vždy jsem čekala zradu. Jako bych nevěřila lásce rodičů a pořád jsem se snažila….“

„Samozřejmě, protože vám ji nedali, když jste byla v bříšku. To byla možná ta hlavní zrada vašeho života, ne?“

„Možná…. Nikdy mě nenapadlo, že by mě to mohlo takhle ovlivnit.“

„Ano…. Třeba vaše sebehodnota – kde byste ji měla vzít, když v hloubce duše máte pocit, že by možná bylo pro matku jednodušší, kdybyste nebyla!“

Klientka překvapeně mrká. „To mi dává smysl. Nikdy jsem si nevěřila, přestože mě rodiče chválili. A i teď jsem překvapená, když mě někdo pochválí…. Vlastně teď mě napadá, že když se ke mně chová manžel příšerně, možná si myslím, že si to vlastně zasloužím, protože jsem špatná!“

„Ano, to jste přeci před chvílí řekla, že matka po otěhotnění hned věděla, že „je to špatně“. Kvůli vám se museli vzít. Takže odtud může pramenit váš pocit, že jste špatná.“

„Jasně, protože s tím já neustále bojuji, s pocitem, že dělám něco špatně! Mám obrovské úzkosti, když bych měla udělat „chybu“.“

„Možná jste měla v bříšku hodně nepříjemný pocit, že vy jste ta chyba….“

„Jo…. ,“ vydýchává se klientka.

„A na tom váš manžel asi staví, že o sobě pochybujete a necháte se snadno zviklat. Ví, že ho neopustíte, i kdyby se k vám choval sebepříšerněji, všechno otočí proti vám a vy na to skočíte, ne?“

„Přesně, nikdy jsem si nebyla jistá, jestli nemá pravdu v tom, že jsem na vině já.“

„A to je ono, co vás v tom vztahu drží?“

„Asi ano, myslím si, že si nic jiného nezasloužím, když jsem tak hrozná….“

Takovýchto podobných rozhovorů jsem vedla s klienty desítky, stovky. Někdy je nechtěnost menší, jindy větší, někdy více nápadná, jindy skrytá. Ale pocity jsou vždy podobně těžké. Tato konkrétní klientka v pocitech nechtěnosti jako dítě zamrzla i přesto, že se k ní rodiče po narození chovali hezky. Z prenatálního období to měla v sobě negativně nastavené a nedokázala posléze přijmout nic pozitivního. Našla si podle toho programu i partnera, který jí neustále dával najevo, jak je nepřijatelná a špatná a onu nechtěnost jí přehrával. A ona z toho nedokázala odejít, protože její nezpracovaná nechtěnost ji v tom vzorci držela.

Ovšem i na tomto tématu lze pracovat a opustit posléze destruktivní vzorec nechtěnosti v sobě i vnějších vztazích. Plnou nechtěnost, částečnou nechtěnost nebo dokonce pohlavní nechtěnost nacházím zhruba u poloviny nebo dokonce více klientů, kteří ke mně přicházejí na konzultace.

Nedávno jsem si kupříkladu povídala s jednou klientkou, která zažila částečnou nechtěnost a popisovala mi svůj životní příběh. Její rodiče se „museli brát“ kvůli ní, byl to trochu sňatek z rozumu a ekonomických důvodů. Celou tu dobu na mne padal pocit obrovské tíže, až jsem svůj dojem klientce sdělila. A ona mi potvrdila, že takhle se cítí pořád. Má pocit, jakoby před sebou stále tlačila velmi těžký balvan, který jí hrozí zavalením. A tak pořád tlačí a tlačí a stále je to velmi těžké. Její život je těžký, a to i přesto, že neřeší žádné reálné náročné okolnosti, má manžela a děti a vše funguje. Když jsem jí nabídla možnost, že tento zdánlivě nepochopitelný životní pocit vyvěrá z jejího zážitku částečné nechtěnosti, že takhle se cítila jako malé dítě v bříšku a po narození, velmi se jí ulevilo. Najednou jí vše dalo smysl, protože pochopila, že ten obrovský těžký balvan je onen pocit nepřijetí a nechtěnosti, se kterým stále bojuje.

Samostatnou podkategorií je téma pohlavní nechtěnosti, což znamená, že si rodič přeje chlapečka a narodí se holčička, nebo opačně si rodič přeje holčičku a narodí se chlapeček. Následky pohlavní nechtěnosti bývají poměrně masivní, neboť miminko v bříšku se většinou podvědomě snaží rodiči zavděčit a nepřirozeně se nastylizuje do opačného pohlaví. Pak přede mnou sedí ony dospělé „klučičí holčičky“, které se nikdy nechovaly jako holčičky, ale hrály si s autíčky nebo s tátou pracovaly v dílně, aby se mu podvědomě zavděčily, a mají pak v dospělosti problémy se svým ženstvím. A opačně jsou to „holčičí chlapečci“, kteří si díky prenatálnímu přání svých rodičů, aby byli holčičkou, rozvinuli nadměrnou dávku ženské energie, která jim ve skutečnosti nepřísluší. V obou případech je následná pohlavní vychýlenost velkým tématem práce na sobě, protože tito pohlavně nechtění lidé na určité úrovni mají problém žít své pravé mužsko-ženské energie, i když si to někdy zcela neuvědomují.

S otisky nechtěnosti se samozřejmě dá pracovat, nicméně vždy se jedná o dlouhodobý proces. Musíme si uvědomit, že člověk, který zažil nějakou formu nechtěnosti, ji má pod kůží z prenatálního období a často i z období po narození, a to je zaryté hodně hluboko v buňkách. Dostat pryč z buněk tyto otisky nějakou dobu trvá, podmínkou totiž je, že se musí uvolnit a odejít přes emoce nebo přes tělo. Tyto pocity a tělesné vjemy bývají ale překryty mnoha vrstvami obranných mechanismů, protože je těžké si to naplno přiznat.

S jednou klientkou jsme se kupříkladu prokutávaly k pocitům nechtěnosti dva roky. Teprve po těchto dvou letech se klientka najednou spojila s obrovskými pocity nelásky, ohrožení, strachu a pocitu, že jí hrozí smrt. Byly to její pocity z prenatálního období, kdy doslova bojovala o život s vlastními rodiči, kteří si bohužel nepřáli, aby se narodila. Slzy se jí valily proudem, tělo se klepalo a ona si poprvé připustila, že takto se cítila v bříšku u mámy, která uvažovala o potratu, protože otec o ni nejevil zájem. Po tomto obrovském průlomu, kdy se z těla klientky uvolnila obrovská historická zátěž, se najednou její život otočil o sto osmdesát stupňů k lepšímu. Na další hodinu přišla jako jiný člověk a poprvé v životě se cítila lehce, měla pocit, že všechno jde a nic není problém. Procítila si, že může jenom tak být a nemusí stále něco dělat, aby si svou existenci odpracovala. Uklidnila se a její sebehodnota se skokově zvýšila. Začala věřit tomu, že má na světě místo, což bylo pro ni jako zjevení, protože doteď se životem pracně prodírala a neustále bojovala o přežití.

Klienti jsou mnohdy při cestě ke zpracování tématu nechtěnosti překvapeni, jak silné emoce se začnou uvolňovat, pokud proces postupuje dobrým směrem. Většinou se jedná o dlouhodobé vybíjení starých vrstev prenatálního a raného šoku, kdy klient narážel opakovaně na nelásku, nepřijetí a odmítání, a to mnohdy i ve velmi nenápadné podobě. Někdy tyto staré stresy vylézají v podobě krátkodobých depresivních stavů, smutků či pocitů beznaděje, nebo naopak ve formě strachů a úzkostí či jiných nepříjemných neobvyklých pocitů. Jeden klient, který se propracoval k těmto svým starým traumatům, s sebou kupříkladu zmítal doma na posteli úzkostí několik týdnů, než přišla úleva, zlom a velké uvolnění tohoto starého napětí. Tato témata tedy vždy doporučuji zpracovávat pod vedením zkušeného průvodce, který chápe dosah těchto starých zranění, umí s nimi nakládat a doprovázet jimi bezpečně svého klienta.

Práce s tématem nechtěnosti je velmi rozsáhlé téma, zasahuje všechny oblasti života člověka a pokud si jej klient dobře zpracuje, může poprvé v životě začít žít svůj vlastní život, následovat své potřeby a využívat svůj původní potenciál. A to za to stojí, ne? Držím všem na této nelehké cestě palce.