Jak si vytváříme nezdravé životní kulisy – druhý princip Hlubinné přestrukturace

Autorka: Mgr. Marie Plochová Hlávková, Ph.D..

Článek byl zveřejněný v březnovém čísle časopisu Meduňka 2020.

Milí čtenáři, znáte ze svého života nemožnost vymotat se z nějaké situace, v níž se vám nelíbí, ale nejde ji opustit? Já to slýchám od svých klientů dnes a denně. Mnoho lidí žije v dlouhodobých okolnostech, které jim nevyhovují, jsou nějakým způsobem nepříjemné, těžké, stresující, ale nedokážou se z nich odpíchnout dál. Mnohdy ani neví, že by se vůbec mohli chtít odpíchnout dál, jen trpně snáší nepříjemný stav, ale někde v hloubi duše cítí, že „to není ono“, něco jim vadí, něco jim chybí. Je to stav, kterému říkám „falešné kulisy“, protože je to jakési vězení, které si onen člověk většinou sám nevědomě zinscenoval, sám si do něj naběhl.

Během své praxe jsem potkala hodně lidí, kteří živořili v nějaké formě falešných kulis, ale neuvědomovali si to. Naposledy mne zasáhl příběh muže, který strávil téměř celý svůj dospělý život v citově prázdném manželství a byl již natolik smířený s nezájmem a neláskou své ženy, že se nikdy nepokusil s tímto stavem cokoliv dělat. Ani mu nedocházelo, že by to měl být problém. Až zdravotní potíže jej přiměly vyhledat terapeutickou péči a poprvé v životě si začal uvědomovat, v jakém bezútěšném vztahu žije.

Možná si kladete otázku, jak je možné, že jsme někdy před takovýmto vlastním vězením slepí? Jak to, že tak dlouho setrváváme v nevhodných okolnostech a nevezmeme nohy na ramena? V rámci svých zkušeností s klienty jsem dospěla k jednoznačnému závěru, že je to způsobeno starými historickými otisky z dětství, zážitky z původní rodiny, které se člověku doslova vryjí pod kůži a znovu si je pak podvědomě zinscenuje v dospělosti. Při hodinách Hlubinné přestrukturace tedy vždy neomylně odkrýváme, že dotyčný člověk zažil nějaké okolnosti podobného charakteru v minulosti, ale nemá je zpracované.

Kupříkladu muž živořící v citově prázdném vztahu zažil dětství s citově chybějící matkou a despotickým otcem, který jej nespravedlivě trestal kvůli jakékoliv drobnosti. Tato citová prázdnota a zároveň násilí jej natolik ovlivnily, že si v dospělosti našel manželku, která mu sice nenabízela lásku a zájem, ale nebyla násilná. Vzhledem ke svému permanentnímu stresu z dětství, se s tímto stavem spokojil, byl vděčný i za málo. Nedošlo mu, že by mohl chtít víc, ale bylo to způsobeno tím, že v původní rodině nezažil, jak vypadá opravdu naplněný citový vztah a blízkost.

Jiným příkladem je moje klientka, která žila více než dvacet let se silně despotickým manželem. Ponižování, urážky a slovní útoky byly na denním pořádku. Dospělo to až tak daleko, že v okamžiku, kdy si manžel lehl vedle ní do společné postele, klientka měla výraznou fyzickou reakci a nemohla popadnout dech, extrémně se potila a její tělo vykazovalo všechny známky silného stresu. I přes to všechno nedokázala ani pomyslet na to, že by vztah opustila, myšlenka na rozvod ji nikdy nenapadla. Teprve v okamžiku, kdy jsme začaly pracovat na jejích tématech, si poprvé připustila, že jí ve vztahu není dobře a není šťastná.

Dle zákonitostí Hlubinné přestrukturace jsme začaly pátrat v hloubce a odkrývaly jsme kořeny celého stavu. Ukázalo se, že tato paní měla velmi přísné rodiče, kteří nikdy s ničím nebyli spokojeni. Nikdy na ni nevztáhli ruku, ale neustále v ní vzbuzovali pocity viny a strach z trestu. Jako dítě se tato paní často strachy schovávala pod postelí, aby ji nikdo z rodičů neviděl. Vyrostla z ní silně submisivní žena s pocitem méněcennosti, která na sobě nechala dříví štípat a chyběl jí pud sebezáchovy. A z tohoto titulu si našla manžela. Zinscenovala si destruktivní scenérii podobnou té z dětství, kdy každý den zažívala psychické útoky, ale ještě o stupeň horší než od rodičů. Protože ale nikdy nic jiného nezažila, nepřišlo jí to divné a vše oddaně snášela.

Jak ovšem v těchto případech postupovat, aby člověk prohlédl falešný kulisový svět, který si nevědomě vytvořil? A aby z něj posléze dokázal vykročit na svobodu? Moje zkušenost zní jasně: začít „léčit“ původní příčinu v minulosti. Ovšem nejprve je třeba vůbec tuto původní příčinu odkrýt a pojmenovat, protože sám člověk si ji mnohdy vůbec nepřipouští a má na ni slepou skvrnu.

Když jsme tímto způsobem začaly pracovat s klientkou, začaly jí padat růžové brýle a poprvé si přiznávala realitu takovou, jaká v minulosti byla a jaká nyní je a byla z toho velmi překvapená. Postupně prohlédla současné kulisy, v nichž byla uvězněná a fyzicky pocítila, že už je nechce. A výsledek její terapeutické práce na sobě? Nyní ke mně tato paní stále chodí, ale už se nad svým manželstvím jen usmívá. Před dvěma lety se rozvedla a od toho momentu začal její opravdu svobodný život. Dnes nechápe, jak mohla tak dlouho živořit.

Je mi občas smutno, když kolem sebe vidím stále ještě mnoho lidí, kteří jsou uvězněni v nějaké formě psychického vězení, ve falešných kulisách, které si sami zinscenovali. A ještě více smutno je mi ze skutečnosti, že hodně lidí v takovém vězení dokonce i zemře. A přitom by stačilo z mého pohledu tak málo – začít si uvědomovat souvislosti, připouštět si svou vnitřní nespokojenost a začít na sobě terapeuticky pracovat. Vím, že je možné sestoupit z našich falešných jevišť a přestat hrát to divadlo. Je k tomu potřeba určité úsilí, nicméně propracovat se ke spokojenému životu lze.

Pokud máte zájem přečíst si více o metodě Hlubinná přestrukturace nebo další příběhy z terapeutické praxe Marie Plochové Hlávkové, nahlédněte do knihy Hlubinná přestrukturace.